Sobota dopoledne, klid, vzácná chvilka volna. Pouštím si
dnes už retro muziku – Faithless – což jsem aktivně poslouchala tak deset,
patnáct let zpátky. Přemýšlím o sobě, jaká jsem tenkrát byla, a jak moc se moje
dnešní já liší od toho utancovaného já tenkrát.
Změnila jsem se. Trochu přirozeným vývojem, zráním, a naprosto nejvíc a zásadně kvůli zkušenostem, které přinesl náš syn a jeho věrný ocásek autismus. Myslím, že moje podstata, moje osobnost je stále stejná, jen priority a věci, které řeším a způsob, jak na všechno nahlížím, je jiný. Prostě optikou hendikepu se svět nazírá jinak.
Ke všemu tomu přemýšlení mě kromě Faithless vede i debata, kterou jsme nedávno rozvinuli s mužem a ve které se nemůžeme zatím dopátrat odpovědi. Stále méně a méně nás kontaktují lidé kolem nás. Kamarádi, známí, část rodiny. I ti, kteří nám po diagnóze „zbyli“. Kteří se zdáli, že nás podporují. Najednou je kolem nás absolutní pasivita, ticho po pěšině, a pokud nejsme aktivní my, nic se neděje. Vztahy chladnou, propast se zvětšuje. Nerozumíme tomu. Můj muž vyslovil děsivou teorii o tom, že možná jsme vší tou tragikou načichlí, že to z nás třeba čiší a lidi to odrazuje. Pořád si nedokážu představit, že by to tak opravdu bylo. Protože když už se stane, jsme ve společnosti nebo ta společnost přijde k nám, většina lidí se zmiňuje, jak úžasně veselí a klidní přes všechny problémy jsme. Jak nás obdivují. Tak proč to tak je? Proč nejčastější věta, kterou slýchám, je OZVI SE?
Změnila jsem se. Trochu přirozeným vývojem, zráním, a naprosto nejvíc a zásadně kvůli zkušenostem, které přinesl náš syn a jeho věrný ocásek autismus. Myslím, že moje podstata, moje osobnost je stále stejná, jen priority a věci, které řeším a způsob, jak na všechno nahlížím, je jiný. Prostě optikou hendikepu se svět nazírá jinak.
Ke všemu tomu přemýšlení mě kromě Faithless vede i debata, kterou jsme nedávno rozvinuli s mužem a ve které se nemůžeme zatím dopátrat odpovědi. Stále méně a méně nás kontaktují lidé kolem nás. Kamarádi, známí, část rodiny. I ti, kteří nám po diagnóze „zbyli“. Kteří se zdáli, že nás podporují. Najednou je kolem nás absolutní pasivita, ticho po pěšině, a pokud nejsme aktivní my, nic se neděje. Vztahy chladnou, propast se zvětšuje. Nerozumíme tomu. Můj muž vyslovil děsivou teorii o tom, že možná jsme vší tou tragikou načichlí, že to z nás třeba čiší a lidi to odrazuje. Pořád si nedokážu představit, že by to tak opravdu bylo. Protože když už se stane, jsme ve společnosti nebo ta společnost přijde k nám, většina lidí se zmiňuje, jak úžasně veselí a klidní přes všechny problémy jsme. Jak nás obdivují. Tak proč to tak je? Proč nejčastější věta, kterou slýchám, je OZVI SE?
Já to udělám, ozvu se jednou, dvakrát, pak už se mi přestává
chtít. Druhá strana ochotně zaujímá roli vyhledávaného. Anebo je jí to prostě
jedno..?? Určitě by se na tohle všechno dal použít argument o nedostatku
času...jistě...ale pak je mi z toho dvakrát smutno.
Ozvi se. Hm. Navrhni termín. Naplánuj to. A mně se chce křičet NECHCI! Nechci to plánovat, plánuju každý den už sedm let. Poctivě, do detailů. Předvídám ne jeden, ale deset kroků dopředu a analyzuju rizika, pořád dokola. Protože tohle je autismus a tohle se nám prostě vkradlo do života. Umíme s tím žít, naučili jsme se to. Neznamená to ale, že z toho nejsme unavení. A právě to jsou ty momenty, kdy bychom byli hrozně rádi, aby z nás to plánování a aktivitu občas sejmul někdo druhý. Jenže děje se tak stále méně a méně.
A tak jsme s mužem o tom debatovali a na nic nepřišli.
Snad zbývá jen požádat o otevřenost. Všechny z vás,
kterých by se toto mohlo týkat.
Co je jinak?
Co je jinak?
Žádné komentáře:
Okomentovat