Dneska je jeden takový. Den, kdy mi dochází síly.
Už pár dnů jsem hrozně vyčerpaná. Včera jsem ze školy
přinesla první vlaštovky špatných zpráv. Únava, odmítání pravidel, rituály,
rituály, rituály. Bála jsem se rána. Ale Kubík šel do školy klidně. Byl rád, že
spolu neseme koláč, který jsme společně pekli dětem. Byl rád, že odevzdáme
kaštany pro zvířátka. Byl rád, že bude mít tělocvik.
Po škole šla domů už jen hromádka neštěstí. Jemu dnes síly
došly. Odmítání asistentky, rituály, pláč a stranění se dětí. V tělocviku scény.
Ztracen ve svém světě.
Když jsem se z toho otřepala, rozdýchala to a odpoledne
jsme strávili docela hezky, myslela jsem, že už bude dobře. Nástup opravdové
únavy a slz ale přišel až večer.
Když jsem mu zhasnula a on usnul, zkusila jsem si
odpočinout. V televizi mě dojala každá blbost.
Teď jsem začala načítat jeden logopedický web, jelikož řeč
je jednou z miliónů potíží, kterým čelíme.
A připadám si jak autista. Stránky jsou krásné a plné,
doslova narvané odkazy na zajímavosti, články, pracovními listy, videa, co si
jen představíte. Nestačím to vnímat, míhá se to kolem mě. Cítím smyslové
přetížení, nevím, co číst dřív.
Nikdy to neskončí. Jeden problém vyřešíme, přijde další. Nikdy
nepřestanu načítat. Nebude to takové, že už bych si řekla NEMUSÍŠ.
Není to ale zdaleka tak děsné jako vědomí toho, že to
všechno prostě nemusí stačit. Že to třeba není v mé moci.
Pak řeknu synkovi, že se ráno může lépe vyspat, protože
nejdeme do školy a on mi odpoví osm nula nula. Osm čtyřicet pět. Osm padesát
pět. Sype z rukávu časy zvonění a vlastně mě vůbec neslyší.
Nejde všechno vydržet. Někdy prostě jen brečím.
Žádné komentáře:
Okomentovat