ZMĚNA ČASU

Můj muž vždycky říká „Nejlepší způsob, jak nezapomenout na výročí, je jednou na něj zapomenout.“ Dnes bych to upravila asi takhle – „Nejlepší způsob, jak nezapomenout na změnu času, je jednou na ni zapomenout.“

Z nějakého důvodu jsme totiž s mužem oba úplně vytěsnili změnu času a bůhvíproč přesvědčeni, že se tak děje až za týden, jsme si datum prostě neověřili. V neděli ráno jsem se u snídaně divila, jestli jsem teda měla tak pomalé ráno, že už je 9:32. Muž mi říká, ale ne! Je přece 8:32! Jenže telefon se fakt nepletl. Seděli jsme u kávy, vedle Kuba se svými hodinkami a my jsme v tu ránu věděli, že jsme v háji. Muž ještě vtipně zkusil navrhnout, že synka nějak „zabavíme“, že si nevšimne, jak posuneme čas... Ale tak společně jsme se tomu zasmáli a přemýšleli co dál. Tohle je totiž utopie. Hodinky nedá z ruky a taky ví, kdy se probudil, že.

Abyste rozuměli, co je Kuba na světě, vždy měníme čas v noci, když spí. Ráno vstane k hotovému a netuší, co se dělo. Možná měl někdy pocit, že tak dlouho nespal, ale to bylo tak všechno, co hrozilo. Ne tak včera. Včera hrozil vzhledem k jeho obsesi časem, hodinkami a řádem všehomíru regulérní průser.

Rozhodli jsme se mu to vysvětlit. Ukázali jsme mu kalendář, kde byl posun 2 ® 3 zapsán. Ukázali jsme mu i druhý kalendář se stejnou informací. Ukázali jsme mu telefony a řekli, že ode dneška platí letní čas. A že se proto posouvá o hodinu. Odkýval to a nejistě pozoroval posouvání všeho až po hodiny na mikrovlnce. Sice se na to moc nadšeně netvářil, ale přežili jsme to bez afektu. 

Přišel večer a Kubík odmítal jít do postele. Logicky. Tělo nebylo unavené, na hodinkách bylo sice 20:00, ale on moc dobře věděl, že je vlastně 19:00. Všechno si pamatoval, pořád mu to bylo divné. Nakonec se nějak porovnal a o půl deváté usnul.

Dnes ráno byl samozřejmě úplně vyřízený. Když jsem ho budila 6:30, absolutně odmítal rozlepit oči a vzdát se peřiny. Trvalo to patnáct minut, než se posadil, že se teda převleče. Načež se podíval na hodiny a podrážděně vykřikl „Co je to zas?“ Začal natahovat, tvrdit mi, že je 5:45, a pořád zaklínal realitu tou otázkou. Mami! Co je to zas? Poplakával a nebyl schopen to překousnout. Zasedl ke snídani, dostal iPad a tam dobře dvacet minut procházel hodiny, budík, večerku, stopky a neustále nastavoval někde čas o hodinu míň. Pokňourával a nenechal mě se od sebe vzdálit. Maminkoooo! Maminkooo!

 

Docela jsem se potila a říkala si, jak to bude dál. Když jsem mu chtěla ohřát mléko, propustil mě. Nakonec opustil i budíky a začal si hrát hru. Prostě to nechal být. 

Ve škole tu změnu probrali s paní učitelkou v ranním kruhu a krize pominula. Letní čas byl schválen a stal se oficiálním i pro synka. 

Člověk by nevěřil, co bude pro dítě v dětství patřit mezi největší problémy - narušení řádu světa, nahodilá změna času (!), to je prostě konec!! Přežili jsme a víme víc než jistě, že příště nezapomeneme. 

Jen nevím, jak mu jednou vysvětlím, že změnu času zrušili. Pokud se tak tedy stane podle plánu.