Včera jsem viděla zajímavé video. Trvalo asi jen tři minuty,
ale přimělo mě hodně přemýšlet. Jistý psycholog mluvil o tom, jak poznat dobré
přátele.
Podle něj dobrý přítel
1) naslouchá, když říkáte špatné zprávy – nesnaží se říct „Jéé to je hrůza, ale to nevíš co já…“, případně
nenaznačuje, co že jste to za troubu, když se vám tohle stalo...
2) naslouchá, když říkáte dobré zprávy – a aktivně a rád je
s vámi oslaví; nepřichází věty typu „Jo
to se někdo má…“ a podobné jedovaté plivance závisti… protože přece lidé se
často stydí přiznat, že se jim třeba něco povedlo...že se jim daří....to se
zejména v Česku vážně neodpouští...
Pravdou je, že takhle jednoduchá pravidla jsou prostě
geniální. Není to tak dávno, co mi bylo doporučeno obklopovat se lidmi
pozitivními, úspěšnými, šťastnými, protože ti pak mohou mít vliv na můj vlastní
život a strhnout mě k tomu pozitivismu taky.
Něco na tom je. Přemýšlím nad lidmi kolem mě a nad všemi
těmi souvislostmi. Neznamená to, že ve svém životě teď provedu „čistku“, ale
perspektiva, ze které se na věci dívám, už se nějakou dobu opravdu mění. Přehrávám
si lidi, příhody, reakce a občas si říkám, že jsem se tyhle věci měla prostě
naučit dřív. Ale všechno přichází zpravidla v ten pravý čas, věci se dějí
tak a tehdy, jak mají.
Můj život silně ovlivnila synova diagnóza. Ať chci nebo ne,
i to s tím vším souvisí. To, jak se k synově autismu a okolnostem
kolem něj a nás kdo postaví, hraje určitou roli i v těch dvou pravidlech
od psychologa. Zatím jsem přišla, k mému překvapení, pouze na to, že ty
skutečně PŘÁTELSKÉ projevy přichází hodně od lidí, se kterými se paradoxně vídám
dost málo. Neznamená to, že lidé kolem mě se přátelsky nechovají, jen zjišťuju
netušený potenciál tam, kde je kontakt třeba kvůli vzdálenosti jen tak tak
udržován.
Myslím, že tohle téma zkrátka stojí za zamyšlení. I přes
případné ztráty.
Žádné komentáře:
Okomentovat