O BALANCOVÁNÍ

Neustále balancujeme. Jednou nohou ještě v afektu a druhou už skoro v euforii. Takové jsou naše letní dny a velmi těžko se to popisuje komukoliv, kdo to nezažil. Přesto je to docela fajn, ale smutnou pravdou je, že nás to vyčerpává víc, než je zdrávo. 

Co to znamená v praxi, je asi to, že jakkoli je v jedné vteřině pro synka všechno skvělé a úžasné, úderem následující vteřiny se to může obrátit v horor afektu. Staví si z Lega a má radost, jak si to pěkně vymyslel. Pak stačí mikrovteřina neúspěšného montování, dílky letí vzduchem, syn křičí hrdelním řevem a kdokoli, kdo mu chce pomoct, to schytá. Synáček se totiž naučil z českých pohádek správně využívat „Sakra!“ a „Mazej!“ a pak taky ochotně odkoukal „Teď ne!“  a „Nech toho!“, případně vyšperkované „Říkám, že teď ne!“. Též „Běž pryč!“ s výmluvným gestem rukou je velice aktuální. Neboli nás pošle do háje dřív, než se nadechnem. 

Dalo by se říct, že to je normální vztek dítka, kterému se nedaří. Ale to je jen jeden z příkladů. Prostě pravidlo zní jasně – užijme si každou hezkou chvíli, v mžiku je totiž pryč jako pára nad hrncem. A není to ani zdaleka něco, co by se dalo ovlivnit. Třeba jsme byli na výletě. V moc krásném areálu plném atrakcí pro děti. Kuba byl unešený. Poté, co nás prohnal vyjížďkou rodinným šlapadlem, se fantasticky realizoval na dalších atrakcích. Všechno běželo jako na drátkách. Jenže pak zakopl, rozbil si koleno a byl neskutečně naštvaný. Všichni v tom horském resortu to myslím pochopili. Chtěli jsme si tam dát oběd. Lákali jsme ho na špagety. Lákali jsme ho na lanovku. Nic. Jen řev a „Jedeme domů!“ a „Teď ne!“ Co na tom, že se zaplatí vstup na celý den. Jak typické!

Stačí taky obyčejná jízda autem. Všechno je v pohodě a najednou syn poručí jinou trasu. Ta ale nejde využít. Nebo se mu zahákne pytlík s hračkama za bezpečnostní pás. Nebo si nepochopitelně usmyslí, že v určitý dříve nedefinovaný čas musíme být tam a tam, případně otevřít okno v blízkosti zavřených závor. Někdy je sakra těžké pochopit, co je za problém, protože bez ohledu na synkovu verbálnost v tu chvíli slyšíme opět pouze hysterický křik, zmítání na sedačce a kopání do opěrky. A nejen, že je to těžké pochopit, ještě těžší je mnohdy naplnit jeho představy. S čímž navíc přichází i otázka – můžeme mu plnit všechna přání? Je to dobře? Nebo ho máme „pružit“ a zvykat na to, že všechno vždycky nejde? Kde je ta hranice? Království za člověka, která by nám v tomto dokázal poradit. A království za toho, kdo by nám pomohl snížit synkovu až příliš častou frustraci.

Balancujeme v náladách jeho i našich. Chceme se mít hezky a užít si společné volno a stojí to neskutečně mnoho sil v přípravách i realizaci. Je to vysilující a někdy skoro demotivující, když se to nepodaří. Večer padáme únavou a stejně jdeme dál. Se zenovým klidem, s novými plány, s citlivým přístupem.

Když nad tím přemýšlím, musím prostě uznat, že jsem na nás hrdá. Už jsme mnohokrát slyšeli věty jako „Jste dobří, jak to zvládáte..“ „Klobouk dolů, já bych to nedal/a...“ a tak různě. Ta slova potěší, ale skutečně se pochválit a ocenit, uvědomit si, že dokážeme zvládnout hodně, to je ještě mnohem víc. Když to jde zevnitř, je to jako droga, která vás nakopne jít dál. 

A pak se to navíc potká se situacemi, ve kterých jasně vidíte, že okolí nad všemi Kubíkovými a našimi potíži a překážkami prostě zavírá oči. Zavírá oči, nechce slyšet nic negativního, nenabízí pomocnou ruku. Dívá se na náš svět nejraději z dálky a vyhodnocuje jen to pozitivní. Nazvala bych to docela obyčejnou zbabělostí a slabostí. Moc nerada je vidím, opravdu moc nerada, ale bohužel vidím. A o to víc teď můžu jít, dát si s mužem panáka a říct si „Myslím, že nám to jde. Oba jdeme za hranice svých možností a je za náma kus práce.“

Takový pocit je fakt hezký. Bez ohledu na to, kolik a jakých propadů a hysterií nás čeká třeba hned zítra.