Občas se věci dějí přesně v ten moment, kdy je to
potřeba.
Po ukončení první třídy začaly prázdniny, na které se syn
velmi těšil. Jeho autisticky zatížený mozek však tak prudkou změnu a prakticky
totální zastavení, ne jen zpomalení, nedokázal přijmout a pochopit. A tak nám
začalo trápení s afekty a nepochopením, se zavřenýma ušima a křikem. Kolem
mě plynuly milióny reklam na „báječné destinace“, na sítích vyskakovaly obrázky
šťastných lidí na pláži, u drinků, na letištích a zdálo se, že nikdo neřeší nic
jiného než koupi plavek pro letošní sezónu a volbu správného slamáku...
Mimochodem, jsou tací, kteří mají plavky LETA. Než se prostě rozsypou.
Nešlo si nevzpomenout na nedávný článek jedné auti-maminky o
tom, co znamenají prázdniny pro auti-rodiče. Bylo to tak jiné! Ve finále jde prostě
o to PŘEŽÍT. Protože množství svobodně stráveného času alespoň chvilku bez
dítka se razantně snižuje, zatímco nároky na program běžných dní raketově
rostou. Nekonečné jsou dny vaření obědů pro děti, které nejí skoro nic.
Nekonečné jsou dny, kdy děti nechtějí jít ven a večer pak naprosto čerství
nechtějí usnout.
To je letos i náš případ. Kubík lpí na domově tak
intenzivně, že mnohdy odmítá i naše klasické evergreeny jako jsou myčka nebo
cesta vlakem. „Domů, hrát, maminka, s tebou!“
Je-li krásných letních 30 stupňů, nebe jako obrázek a vy máte sedět celé dny u
lega, existuje vážné riziko, že se zblázníte. Přičtěte k tomu skutečně
náladové stavy a afektivní úniky a pak je jisté, že něco jako „letní
prázdninová pohodička“ se prostě konat nemůže.
Tedy u nás se prozatím příliš nekonala. Po asi deseti dnech
jsem to psychicky nezvládla a tak trošku se složila. Následkem toho přišla zcela
logicky nemoc - šílená rýma a ještě šílenější bolesti zad. To první je pryč a s tím
druhým zatím bojuju.
Jsou to přesně ty momenty, kdy si člověk říká, že se to nedá
vydržet. Že se něco musí změnit, že se musí něco dělat jinak, aby prostě bylo
líp. A jsou to i momenty, kdy pochybuju a váhám o tom, jestli jdu na to všechno
správně. Najednou se mi rojí silné pochybnosti o mých výchovných strategiích, o
mé schopnosti naladit se na syna, o našem vzájemném fungování. A říkám si,
proboha už vůbec nevím, co s tím vším dělat!!
A pak se občas stane to, co člověk potřebuje. Prostě se to
někde potká. Kromě toho, že mě zázračně a na poslední chvíli přijme na masáž
kamarádka, která už rozfungovala kdejaká skříplá záda, jsme dnes ještě
vysloužili pochvalu u synkova psychiatra. Ten se při naší dnešní návštěvě
doslova tetelil spokojeností nad výsledky a častoval nás slovy jako „děláte to dobře“, „to je tím, jací jste“
a podobně. Do toho proběhla jeho vzájemná komunikace se synem, ve které junior
obstál opravdu luxusně, no a pan doktor se nestačil divit.
Sice mám ještě pořád v hlavě zbytky pocitů bezmoci a
marnosti, ale už se to zas blýská na lepší časy psychické:-) Moc doufám, že i u
syna. Za týden totiž vyrážíme na dovolenou. A to nám teprve začne výzva!
Žádné komentáře:
Okomentovat