Hledám únik. Únik z mého běžného života, kde se
starosti prokládají stresem a na volný čas se prakticky může zapomenout. Někdy
je to těžké a člověk se cítí bezmocný, když se situace nelepší. A po těch
letech už přichází touha na chvíli utéct. Tvářit se, že to všechno vlastně
neexistuje.
Dnes jsem malou příležitost k úniku dostala. Hodinu a
půl jsem byla sama. Sama se sebou v kavárně, sama se svými myšlenkami.
Udělalo mi to náramně dobře a hlava chvíli odpočívala. Jen jsem tak seděla,
pila limetkovou limonádu a říkala si, co udělám, až nastane večer a syn usne.
Domů jsem šla uvolněná a klidná. Těšila jsem se, že začnu
opravdu reálně plnit své sny. Že už nebudu čekat, ale konečně se rozhoupám k věcem,
které mám zatím jen v hlavě. Člověk míní, život mění? Nic z toho se
nakonec nekoná.
Sedím tady u notebooku a otevřeného okna á la Carrie
Bradshaw, pocucávám vodu s mátou a to všechno, co chci hodit na
papír...prostě nepřichází. Je to jako ten sen, co mívám...a určitě nejsem
jediná... Chci jít, ale nohy mi nefungují. Vím, že jsem v ohrožení, musím
běžet, ale nohy se ne a ne odlepit od země. Dnes je to stejné. Mám záměr, mám
vizi, mám klid pro sebe...ale zkrátka to nějak nejde. Potřebovala bych se
odrazit, začít, konat. A zatím mrznu a píšu tento kousek o úniku.
Začínám tušit, že ten únik bude naprosto nevyhnutelný,
chci-li začít být aktivní v tom, co bych ráda. Čemu se chci opravdu
věnovat. Bude docela stačit i nějaká ta chvíle v kavárně s notebookem,
ale hlavně pryč..někde v azylu... Možná bych prostě měla počkat na září,
až bude syn ve škole. Jen nějak nechci. Už nechci čekat, až jak...až když...
takových až bylo už hodně...
Dnes se často a leckde vedou debaty o tom, jak by měl člověk
být sám se sebou, myslet na sebe a svou duševní hygienu, jak by si měl urvat
alespoň trošku jen a jen pro sebe a dělat to, co má rád. Plnit si sny a nečekat
na příště. Je to všechno tak moc pěkné a přesto tak stěží dosažitelné. A jestli
to někdo umí a zároveň tím netrpí někdo nebo něco jiného v jeho životě, je
to pro mě hrdina z kosmického materiálu a moc bych ho potřebovala jako
učitele.
Ale ještě to nevzdávám. Ty kavárny už mám vyhlídnuté a tu
vizi nezapomínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat