Dnes je úplněk. I kdybych nakrásně zapomněla, od včerejška
mi to synkovy nepochopitelné propady a výbuchy dostatečně připomínají.
Hlavně zachovat klid. Stát se ostrovem klidu, na který se
malý nervóza může uchýlit. Někdy to nejde snadno, ale dneska docela jo. V součtu s úplňkem přichází i ta
jeho únava po první třídě, prostě totální vyčerpání. Je mi ho líto, i když ty
věci, co předvádí, jsou fakt šílené a psychicky vyžadují celého člověka. Co dělat?
Zkrátka čekat, až to přejde...
Promítám si uplynulý školní rok a jsem nadšená. Jeho
dovednostmi a znalostmi, ve kterých si nezadá s běžnými dětmi. Laskavým a vstřícným
přístupem dětí ze třídy, které se okolo něj ochranitelsky semkly. Profesionálním
přístupem učitelky a asistentky.
Až bude zas někdo pochybovat o inkluzi a bude mít cukání ji
zrušit.... Pro všechny děti určitě není. Pro některé jsou velmi platné
speciální a praktické školy. Ale pak je tu skupina dětí, které ji potřebují. A
můj syn je zářným příkladem.
Narodil se s těžkou formou autismu. Když ve 3,5 letech
nastupoval do speciální školky, jeho jediným projevem bylo mlčení anebo křik. Ještě
v pěti letech byl z větší části neverbální. Nedokázal si hrát, mnohdy věcmi jen házel nebo je ničil. Nebyl schopen nápodoby. Nereagoval na naše oslovení, naše nepřítomnost mu byla lhostejná.
Dneska má kamarády. Naučil se číst, psát i počítat. Má za
sebou spoustu zážitků z běžné školky a školy, o kterých jsme si ani
nesnili. Nemá problém se sebeobsluhou, dokáže projevovat a trochu už i
rozpoznávat emoce. Denně si kreslí, přestože tuhle činnost do šesti let ukrutně
nesnášel. Má řadu zájmů, kterým se věnuje sám i s námi společně, sdíleně. Opakuje všechno, co kolem něj proběhne. Gesta, slova, hru. Dokáže spontánně a upřímně říct "Mám tě rád."
Je to veselý a bystrý kluk, který v osmi letech úspěšně završuje první
třídu. Je to prostě DŮKAZ MÍSTO SLIBŮ:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat