Co se týče pohádek, ocitli jsme se takříkajíc v novém levelu.
Opustili jsme svět prvních pohádek – Rákosníčků, Amálek a tučňáka Pingu –
proletěli jsme světem animáků typu Doba ledová, Auta nebo třeba Vzhůru do
oblak, abychom v synkových osmi letech zakotvili u pohádek a filmů hraných.
Měli jsme z toho, když to někdy zjara přišlo, ohromnou
radost! Jupí, zbavili jsme se nápodoby bečení ovečky Shaun (jakkoli je zrovna
tohle podařený kousek), hatmatilky tučňáka Pingu a jeho neúnavného skákání a
blbnutí, už nemusíme dokolečka obdivovat Bořka Stavitele ani si broukat melodii
z Krtečka. Už nemusíme mít všechna autíčka Cars, už nám chlapeček prostě
DOSPÍVÁ! Pche. Kdybych věděla, jak moc nám dospěje, raději bych možná dál plula
na vlnách lásky Emanuela a Makové panenky.
S prvním dětským filmem to bylo ještě relativně
nevinné. Ať žijí duchové je film plný dětí a písniček, takže jsme si víceméně pořád
zpívali a neustále hledali Leontýnku. S tebou mě baví svět nabral už jiný
směr – synáček se naučil bublat brčkem do lahve jako Pepino a zafixoval si
zejména naštvanou větu „Už toho máme dost!“,
se kterou nás častuje, když nám chce líbezně naznačit, že mu máme dát pokoj.
Poslední dobou je to i několikrát...denně:-)
Pak přišly Tři oříšky pro Popelku. Pohádka mého
dětství...člověka to rázem rozněžní. Chlapeček běhal po bytě, naháněl prince a
volal „Výsosti, co vaše stuuudium??“
Nebo spíš to bylo „Výoti, co vae
tuuuudium??“ Známou Svobodovu melodii broukal nádherně a přesně a všechno
zas vypadalo pohádkověji a dětštěji. Ani Šíleně smutná princezna neměla nijak
moc tragické následky. Kromě neúnavného zpěvu v podstatě zůstalo jen u
panovačného pokynu „Je-de-me!“
Ovšem. S čerty nejsou žerty!! Taky skvělá pohádka. Ale
zas se tam vzteká generál Nárožný a navíc se mě Kubík podle něj snažil i stavět
do latě... „K zemiiii, vztyk! K zemiiii,
vztyk!“ A protože se tam prali, začal mít touhy podobné. Jednu dobu do muže
neustále vrtal, provokoval, prostě se chtěl prát. Kluk, no.
Čertoviny mě jako nová pohádka naprosto nečekaně nadchly.
Odsud však chlapec ovládá vzteklé „Sakra!“
a dva týdny mě naprosto dusil jednou a tou samou melodií z filmu, která
sice JE hezká, ale stokrát nic umořilo osla, víme?
Aktuálně máme za sebou asi patnáctkrát Anděla páně. A ta, ta
nám teda dává. Nešikovný Petronel to tam docela schytává, takže potažmo na nás
se učenlivý Kubík obrací se slovy – „Ty!
Ven!“ nebo „Pryč. Běž pryč!“ Sice
to prokládá něžným voláním „Ježíšku, ty
lumpíku!“, ale jelikož se anděl s čertem neustále postrkují, tak i my
občas chytneme poplácání nebo herdu do zad. No a dnes jsme pochopili, že nás má
chlapec definitivně dost, když jsme se dohadovali o tom, že má jít k obědu.
V jeho aktuálním regresu se vykašlal na verbální projev a zkoušel to
křikem. Když to k ničemu nebylo a my mu stále v klidu říkali, že
pokud něco chce, tak se nejdřív nají, předvedl mistrovský kousek. Pokusil se
lusknout prsty, zavřel u toho oči a vydal řekněme explozivní zvuk. Muž mi
následně vysvětlil, že už jsem zmizelá – poslal mě do pekla jako Uriáš v pohádce.
Dlouho se ale nesmál, jelikož Kubík tam po chvíli poslal i jeho:-)
Všechny ty pohádky jsou vždy aktuální několik dní, někdy
týden. Přijde druhá a trvá to podobně. Anděl páně držel dlouho, ovšem včera mě
syn naprosto šokoval, když si poručil Tři oříšky pro Popelku a dnes zase Šíleně
smutnou princeznu. Vypadá to na nové kolečko.:-) A protože Vašek Neckářů je tam
ve vězení a vzpomínka na S čerty nejsou žerty není tak vzdálená, docela to
začalo zapadat do konceptu aktuálních her, jelikož teď je to u nás denně na
policajty a zloděje. Syn neúnavně staví další a další policejní vozy, honí
zloděje a dnes jsem mu dokonce z Lega postavila (na jeho zakázku, jak
jinak) vězení.
Když jsme se po obědě, který NEPROBĚHL, ještě intenzivně
výchovně „dohadovali“, rozhodl se, že ho potrestáme vězením. A to vězení musí
být na balkóně! Snažili jsme se odporovat, navrhovat jiné místo (přece jen
čtvrté patro, že...), ale vytrvalý křik se vydržet věčně nedá. Tak jsem si řekla,
zkusíme to, co tím vlastně teda myslí. Nechal se tam zamknout a bachaře jsem
mohla dělat jen zpovzdálí, žádné postávání u dveří!! To ne!! Chodil tam a
zpátky a přehrával scénáře všech možných pohádek. Seděla jsem na posteli,
kontrolovala, jestli se moc nevykládní, a snažila se zorientovat, kde jsme a
jestli už se zrovna z vězení nemá utíkat..? Trvalo to věčnost. A můj muž
mi radil... „Opatrně otevři a řekni mu,
že pro dnešek už vězení skončilo...ale potichu, rozumíš, aby si sousedi
nemysleli, že ho tam fakt zavíráme!“
To prostě nevymyslíte.
Žádné komentáře:
Okomentovat