HRABĚ

Mohlo by se zdát, že se poslední dobou jen trápím/e. No, období, ve kterém se nachází náš malý autík, a tím pádem logicky i já, není zrovna jednoduché. Ale i tak se směju, občas. Občas dokonce hodně. Je to příjemná terapie, jakkoli návrat na zem občas bolí.

Tak třeba teď. Kubovy tepláky už zaznamenaly mnoho náhodných i vzteklých pádů na zem a tak se na koleně udělala dírka. Zlehka jsem ho na to upozornila, zvědavá, jestli půjde ve stopách nevlastního bráchy, který každou malou dírku rozvrtal do obřích rozměrů. Šel v těch stopách. Vrtal a zvětšoval a najednou si ty kalhoty nutně potřeboval sundat. Myslela jsem, že se chystá rozvrtat je pohodlněji. Ne. Vadila mu ta dírka! Jsem si absolutně jistá, že už by si je obléct nechtěl. Tak, jak mu vadí pár kapek na tričku, zamazané ruce třeba od másla nebo cokoliv mokrého na sobě, by mu zřejmě vadila i díra na koleně. Hrabátko! 

Ale někdy i překvapí. A je to pak zas jen o motivaci, že překoná sám sebe. Byli jsme na procházce u řeky, házel do vody kamínky, blbnul. Řekla jsem si, že začíná divočit a že se raději pohneme dál. Uběhlo asi deset vteřin a namočil si nohu. Nechápu jak!! Zhodnotila jsem nasáknutí tenisky i ponožky jako neúnosné a chtěla jít domů. Ne tak Kuba. Tahle trasa má své zákonitosti a od řeky se jde prostě dál doleva a ne doprava domů. Takže naše hrabě šlo v mokré ponožce a botě na další asi hodinovou túru. Nevídané!

Má komické chvilky. A občas rozesměje i široké okolí. V supermarketu se rozhodnul sebou plácnout vztekle na zem. Nechali jsme ho, jakože jdeme bez něj a ať si dělá, co chce. A naše milé dítě se pohodlně uvelebilo, pěkně na bříško, ruce pod bradu a rozhlížel se kolem, jako na pláži:-) Byl na něj neuvěřitelně legrační pohled. A nebyli jsme jediní, kteří se tam smáli. Ovšem my jediní teda „tajně“, abychom učinili výchově zadost, že:-)

Náramně jsem se pobavila i při posezení s dvěma auti-maminkama. Dcera jedné z nich neměla od mala sací reflex a s jejím krmením se rodiče hodně natrápili. Přičemž manžel jí po roce říká: „Tak už je jí rok, teď už bude jíst jinak, a všechno bude jiné, lepší, uvidíš!“ Bylo to Jiné. Tak nějak autisticky. Shodně jsme všechny tři vyprskly smíchy. Je to možná nepřenosný humor, možná někomu může připadat cynický, ale někdy je vážně lepší se těm diagnózám zasmát. Protože váš život jde dál, autismus neautismus, protože i vy máte své potřeby a touhy a protože je strašně důležité na to nezapomenout. A i když jsme řešily děti, krásně jsem se odreagovala a párkrát i královsky pobavila. Třeba když popisovala, jak její sladká malá holčička, hotový anděl od pohledu, přijde ke skluzavce a jelikož nehodlá čekat ve frontě, tak jde, doslova vezme dva větší kluky za límec, škubne s nimi, předběhne a s úsměvem skluzavku sjíždí… V realitě je to boj. Při vyprávění humor. 

Ne, bez humoru by tohle všechno opravdu přežít nešlo. Není náhodou, že valná většina auti-matek, co znám, humorem nešetří:-) A nakonec i ty naše děti ho taky mnohdy nepostrádají. A tak spolu přežíváme, učíme se existovat a tolik nebojovat:-)