Uplynuly dva prodloužené víkendy.
Viděla jsem spoustu lidí na výletech na kolech, rodin na procházkách, dětí, co
si s rodiči nesou odněkud balonky. Vypadá to tak idylicky. Jarní počasí,
pohoda, sluníčko. Hodně volného času.
Já si z těch víkendů i dnů
mezi nimi odnesla tak maximálně bolavé záda a psychickou únavu. To první ze
stěhování manželových rodičů z jižní Moravy k nám. To druhé z autismu.
Toho zapráskaného autismu, který nás nenechá vydechnout. Paradoxně jedno
souvisí s druhým. Týdny a měsíce příprav, nákupů, rekonstrukce bytu pro
rodiče a všeho okolo s sebou nesly i nervozitu, starosti a tím pádem méně
síly a času na syna. Ten, jelikož je jako radar, nejenže na sebe stahuje naše
chmury a je pak protivný stejnou měrou jako my nervní, ale taky jaksi „trpí“
tím, že se mu nemůžeme věnovat, jak bychom chtěli. Takže si hraje po svém, nebo
se nudí, každopádně tím jen posiluje to, čemu se rádi vyhýbáme. Jenže jsme jen
lidi a všechno se někdy zkrátka zvládat nedá.
A tak je syn posledních čtrnáct
dní víc auti než dřív. Má zavřené uši. Vzteká se jak šílený, práská sebou na
zem kdykoliv a kdekoliv a hlavně, a to nás obzvlášť drtí, je jeho první reakcí
v afektu rána do hlavy. Do své vlastní. Nemyslím, že by mě bolelo něco víc
než pohled na něj, jak se bouchá do hlavy rukou. Nedělával to. Zato jeho
kumpáni ve školce jo. A tak to máme teď doma taky. Těžko říct, zda je to
nápodobou nebo prostě autismem v něm, to je asi fuk, hlavně to je a to je
zlé. Třeba dnes. Cesta do IKEA pro poslední drobnosti do bytu se proměnila v sérii
afektů. Menších nebo větších. Afekt proto, že nechce čekat na tátu, až něco
vyřídí. Proto, že nejdeme v IKEA rovnou dolů do skladu. Pak proto, že chce
na prolézačku k McDonaldovi, ale my tam nejdeme rovnou, ale musíme nejdřív
vrátit vozík. Proto, že se sveze na vláčku v nákupním centru a já mu
nedovolím za jízdy vystoupit. Proto, že pak nechce opustit tu prolézačku. Při
všech těch situacích sebou praští na zem (nebo se o to přinejmenším snaží),
bouchne sebe, hned pak mě (ano, i příšernost zvaná sklon k agresivitě je u
nás aktuální) a samozřejmě spustí hurónský řev.
Utíká, když nemá. Na parkovišti,
u cesty, jsem z toho na nervy! Neposlechne, nezastaví se. A já jako
pitomec zpravidla ověšená taškama se ho snažím dohonit a jde to zoufale špatně.
Tak z toho už jsem vážně unavená. Je mu pět a já přemýšlím, kdy se trošku
zklidní.
Autismus vám prostě nedá
vydechnout. Chvilku si myslíte, že už to máte pod palcem a zvládáte to, a bum,
vaše dítě nastolí sebezraňování.
Ale jsou i lepší chvilky a díky
nim se to dá přežít. Třeba když si vaše dítě s vámi zpívá. Radostně a
spolu, třeba i pět minut. Nebo když se díváte na to, jak si hraje se zdravými
dětmi, které ho (velmi výjimečně) vezmou mezi sebe. To je mi pak hezky.
Teď se ovšem cítím na svou
vlastní psychoterapii. Cítím se, že potřebuju sama rozebrat a složit zpátky
tak, ať funguju. On ten „efekt nové kabelky“ zas dlouho netrval. Elánu a síly
je málo a hlavně je to všechno nakumulované za dlouhou dobu. Jsem bez nálady,
jsem podrážděná, smutná. Poprvé v životě jsem se přihlásila do
auti-rodičovské skupiny. A čeká mě 11 sezení. Snad tohle pomůže. Protože jinak
jsem v koncích. Plácám se v tom opravdu mravně.
Žádné komentáře:
Okomentovat