Včera jsme s mužem zakusili
trochu té svobody. Jaké to je, když k vám domů normálně přijde babi a děda
a pohlídá dítě. A vy můžete ven, za přáteli, cokoli. Je to jen pár týdnů, co se
u nás situace změnila. Jedna babi pracující a děda nemocný, druhá babi a děda
daleko. A právě ty druhé dva jsme přestěhovali zpátky k nám do města.
Včera nastal den D, kdy jsme zkusili první hlídání.
Na Kubu se musí pomalu. Opatrně.
Babičku a dědu má rád, oni to s ním umí docela s citem, ale přesto to
není jednoduché. A prcek nám to neulehčuje. Sotva přišli k nám, dělal
všechno možné, jen nebyl s nimi. Za námi chodil jako ocásek a čokoládu, co
mu přinesli, nesměli otevřít. Hystericky ječel a dožadoval se, ať to otevře
máma, táta. Odcházeli jsme rozpačití, děda šel poctivě zamknout (to aby Kubík
neutekl) a my očekávali potoky slz a nervy nadranc.
Ani jedno nepřišlo. Po třech
hodinách jsme se vrátili do naprosté pohody a klidu. Celou dobu prý byl úžasně
hodný, hodně povídal, zpívali si, prohlíželi knížky, hráli. Večeři snědl, vůbec
neplakal. Prostě pohoda. Děda s babi byli pyšní a šťastní, jak to zvládli
a nám se hrozně moc ulevilo. Jsou před námi prázdniny a hlídání bude potřeba. Musím
říct, že je to skutečný luxus prostě jen zavolat babičce a hlídání je vyřešené.
Žádné odvážení dítka 40km pryč nebo placení chůvě. Tak na to bych si vážně
zvykla:-)
Druhá část toho včerejšího pokusu
byla pro mě trochu úsměvná. Byli jsme s mužem na oslavě narozenin jeho
šéfa. A já se opět přesvědčila, jak jiný život žiju. Jiný než dřív. Roky jsem
pracovala v mezinárodních firmách, chodila na firemní večeře, věnovala se
návštěvám, zdvořile konverzovala v angličtině. Sice jsem zpět v práci,
ale v práci s dětma. A kontakt s kolegy to zřejmě zatím moc
nezachrání. Připadala jsem si lehce asociální a lehkou společenskou konverzaci
jsem zvládala ztuha a raději to doplňovala úsměvy na všechny strany. Děs!! Asi
bych se do toho zase zpátky dostala, ale včera jsem si připadala prostě trochu
mimózně. Společných témat k hovoru bylo minimum, pohotovost v angličtině
taky upadla. Snad jsem to včera zachránila aspoň vizáží, která mi ovšem dala
zabrat jak nikdy:-) Muž mě podržel. Podle něj jsem byla reprezentativní. Tak
hurá. Kdo by to byl ovšem řekl, že konverzovat s manažery bude pro mě
jednou těžší než už tak dost zapeklitá výchova dítěte.
Žádné komentáře:
Okomentovat