Nedávno jsme s mužem dumali, jestli budem pořád tak
naměkko z toho našeho kluka. Jestli mu tak jako teď i dál všechno
odpustíme při pohledu na jeho hezkou tvář. Poslední dobou se tak nějak strašně
dojímám. Dojímám se třeba i ve chvíli, kdy se dívám na fotky z akcí školky,
do které Kubík od září nastoupí. Hraje mi tu tklivá hudba a já se dojímám nad
fotkama cizích dětí. Dojímám se nad fotkama ze včerejší rodinné oslavy a moc
doufám, že se příští rok sejdeme všichni, co jsme tam byli...ale jisté není
nic...a z toho je smutno.
A tak mám na krajíčku a říkám si, že autismus je sice těžký,
ale pak taky spousta dalších věcí v životě je těžkých a výjimečně se tak
znovu přesvědčuju, že to zvládnu. A že teď je období, kdy je co zvládat. Naše
dítě ječí jak siréna při sebemenším popudu. Dává to ve vteřině z nuly na
sto a to tak, že do morku kostí. Vzteká se, neposlouchá, bývá jak smyslů
zbavený.
Byli jsme se podívat v nové školce. Byl den jak
vymalovaný a Kuba tam byl šťastný. Nevěděl, čím se bavit dřív. Ve třídě i na
zahradě. A sice se tam s dětmi hádal a hulákal a s jedním nešťastníkem
se chvilku i řezali:-), ale pořád bylo vidět, že je mezi nimi rád. Že od nich
nechce. A i když se trápím nad jeho sociální nezdatností, pak mi dochází, jak
moc chce k ostatním. A že o tom by se nám třeba ještě půl rok zpět ani
nesnilo. Stejně jako o tom, že říká funkčně DÍKY. Že si dokáže vybrat a říct,
co chce na snídani. Že nás vnímá a hodně nám verbálně rozumí. Že je ochoten a
schopen se učit čištění zubů. A tak dále a tak dále.
Přes den to sice huláká a řve jak příšera, v noci je to
ovšem učiněný anděl. A já se na něj dívám a myslím jen na to, jak mu pomůžu jít
životem tak, aby mu rozuměl. A jsem opět naměkko a dojímám se.
Píšu a píšu a pointa v nedohlednu. Někdy to ale třeba
nevadí. Anebo jedna taková... Je skvělé umět vidět to dobré, i když se
momentálně brodíte smutky a trápením. Pořád se to učím.
Žádné komentáře:
Okomentovat