V předvečer Vánoc je potřeba
dát něco veselého. Naše dítě momentálně běhá po chodbě tam a zpátky, jelikož je
po víc než týdnu nemoci nevyběhané, sousedi asi trpí a já se snažím zúžit svou
pozornost na psaní. To je teda úkol.
Ale mám radost. Kuba na mě teda
telepaticky napojený není, ale jako by četl poslední článek. O den později se
prostě zklidnil a kromě občasného běhání je z něj zase andílek. A to je co
říct, vzhledem ke skutečnosti, že se už druhý den budí s jedním nebo
druhým okem totálně ztěžklým a slepeným hnisem ze zánětu spojivek.
Naučil se několik klíčových slov,
která teď u nás doslova frčí. A je to fakt komické. A myslím, že to sem určitě
patří. Každý den hned ráno nebo po návratu odkudkoliv diktátorsky zahlásí
U-ÍKU. Tedy SVÍČKU. Neboli mámo zapal
všechny svícny. Začalo to s adventním a nebere to konce. A že si to
chlapeček všechno zkontroluje, jestli jsem ho neošulila a zapálila opravdu
všechny.
Druhé klíčové slovo je PÍ-I-KY.
Tedy písničky. Tedy jedno ze dvou asi milionkrát přehraných cédéček. Dnes
poprvé milostivě upustil od relaxační hudby a nastolil znovu období výběru
vánočních skladeb. A tak jedeme v Last Christmas, Silent Night a So This
Is Christmas a mnoha dalších. A Kuba zpívá a foneticky přepisuje do své
turečtiny a zní to podobně, jako když jsme byli malí, cizí jazyky neznali, ale
potřebovali si zpívat taky...:-)
Za další zásadní kousek je
potřeba označit DÁEK. Nepletete se – je to skutečně slovo DÁREK. Asi tři
zážitky, kdy mu někdo něco přinesl jako DÁREK, v něm ukotvily princip, že
kdo přichází, tak mu prostě něco nese. Vrací-li se mu tedy táta nebo máma z práce,
nevolá se AHOOOJ, ale DÁÁÁÉÉÉÉK!!! Tak zítra se mu to konečně naplní:-)
A nejlepší nakonec. AUUU.
Opravdu, teprve teď objevil citoslovce bolesti a hojně ho používá. Jako správné
dítě se občas někdy ťukne, praští, kopne. A hned to hlásí. AUUUU!!! Ale dnes to
nabralo nové, řekněme emotivně-empatické dimenze. Hráli jsme si s elektronickou
stavebnicí a každou chvíli mě letící vrtulka (pozor, uvedená do pohybu NÁMI
sestrojeným obvodem:-) ťukla do kolene, jak letěla vždycky stejným směrem. A
Kubík sám od sebe říká AUUU a hladí mi koleno…. a mrká na mě tím svým opuchlým očkem…
Ne, není proč být smutná. Naopak,
dějí se magické věci. A já už teď hořím nedočkavostí, co se vlastně bude dít
zítra.
Žádné komentáře:
Okomentovat