SMÍŘENÍ

Něco se mění. Ve mně. Po třech a půl letech práce se synem přichází moment rezignace, jakkoliv je na ni ještě brzy. Přemýšlím nad tím, jak nemožné je Kubíka motivovat k něčemu smysluplnému. Jak silnou beraní a valašskou palici má, a že ta mu to v životě hodně znesnadňuje. Každý druhý týden chodíme k logopedce. Kubík ty lekce téměř celé prokřičí. Křičí vehementně, vztekle a očividně s účelem nedovolit nám sdělit mu byť jen dvě slova – jako například „Kubo, podívej!“ Ne, nebude se dívat, nebude poslouchat a už vůbec nebude mluvit!! Dostáváme pokyny, co dělat dál, doma, jinak. Zpočátku se snažím. Jenže čas je nemilosrdný. Respektive je ho málo. Nestačím vyrábět úkoly, nestačím točit videonácviky, nestačím nad tím přemýšlet, vymýšlet. Kubík bývá odpoledne unavený, nemívá energii k práci. Anebo si hezky staví z lega a mně je líto ho přerušit. U takové hry totiž rozvíjí naprosto neuvěřitelnou fantazii. A tak tu troška, támhle něco a pozítří je logopedie a já se cítím provinile jako školák, co neudělal domácí úkol.

Nemám sílu. Prostě mi po těch letech nějak došla. Začínám čím dál více myslet na budoucnost s víceméně nemluvícím autíkem. Spíše se s ní pomalu smiřuju. Žádnou euforii to sice nespouští, ale taky se nehroutím. Za sebou mám totiž naprosto harmonický večer. Vrátila jsem se z podvečerní kávičky s kamarádkou a našla dobře naladěného chlapečka. Vzala jsem ho do sprchy. Než do ní vlezl, krásně se se mnou mazlil a zazpívali jsme si spolu (skutečně SPOLU) několik písniček. Uložila jsem ho a poprvé v životě mu zkusila přečíst pohádku – první kapitolu o Maxipsu Fíkovi. Pokud se mi to nezdálo, téměř celou dobu poslouchal. Prohlížel si se mnou obrázky a ani mi do toho mého čtení a povídání nemluvil. Krása!! Sen mnohých auti rodičů! Číst dětem… Po počítání oveček hezky usnul a já pocítila nutkání své těkavé myšlenky vložit sem. A třeba tak potěšit tu malou čtenářskou obec, co mám. A jejíž část se ptá – „Jak se máš? Nepíšeš...?“ Inu nebyl čas.  A nebyla síla. Dějí se i jiné smutné věci v životě, teď právě i v tom mém, a autismus je vedle toho...prostě jen náročnější výchova. Nedůležité. Jedeme dál. 

Logopedka je přesvědčena, že nás to bude stát pár prořvaných návštěv a pak to naskočí. Možná ano. Nevím a přestávám to řešit. Samozřejmě kdyby se mě někdo pozítří zeptal, budu mít nervy. Ale jinak? Kuba teď nepracuje. Nechce. Umí být i protivka. Na druhou stranu, chová se víc než srdečně ke mně i k tatínkovi. Vyhledává nás, sám nás přijde pohladit. Jeho výslovnost se lepší a slovní zásoba očividně rozšiřuje. O víkendu poprvé sám aktivně použil otázku. A použil ji naprosto funkčně. A tak si říkám – proč nervy na logopedii? Možná teď dění kolem nás a život sám je pro Kubu jedna velká logopedie. A je zdatnější, ne že ne. A hlavně, čerpám teď maximální možnou energii z toho, jaký je. S námi, pro nás. Že cítíme jeho emoce, úplně kolem něj rezonují a my se z nich radujeme.

Závěr je velmi prostý. A tisíckrát vyslovený. Život je velmi krátký a jeho konec může číhat kdykoliv a kdekoliv kolem nás. Śkoda, že se mi to připomíná až s tím, když jeden takový skončí. Ale dobře, že se to připomíná aspoň teď. Důležité je život prožít, s láskou, v rodině a dobrým svědomím, že jsem udělala vše, co bylo v MÝCH SILÁCH. A mám-li mít z čeho radost, tak to stačí. Ať už je budoucnost jakákoliv.