HODINY KLAVÍRU

Po každé hodině klavíru si připadám, jako kdybych právě zdolala osmitisícovku. I když teda dál od pravdy už to být nemůže, jelikož mezi horaly zrovna nepatřím. Naopak, třeba letošní zimu prožívám těžce zimomřivě a nemůžu se s ní nějak srovnat. Opravdu ještě nekončí?:-)

Ale k tomu klavíru. Jsem naprosto nadšená, že jsem našla něco na relaxaci. Něco, u čeho je moje mysl plně soustředěná jen na to, co právě dělám. S poctivostí sobě vlastní se snažím na hodiny chodit připravená. Jenže času je málo a i když cvičím, žádný umělec ze mě zatím není. Pečlivou přípravou se snažím vyhnout tomu, abych si připadala na hodině jako blbec. No, zatím jsem se tomu nevyhnula:-) Pořád si říkám, že to je jen koníček, že neplním žádné cíle, že to dělám jen pro radost. A když to nebudu umět, tak co, prostě se to naučím později… A stejně mi při každém začátku hodiny hraje nervozita v břiše, a když v učebně střídám puberťačku, co má lekci přede mnou, připadám si jako malé dítě, které neví, jestli má dobře domácí úkol.

Hodina začne a já mám předvést, co jsem zkoušela. Předvádím, přežívám. A pak přichází spousta nových cvičení, písničky, hraní na maximum. Ke konci pletu prsty, pravidelně tvrdím, že jsem nemožná, je mi příšerně horko a začínám si říkat, že už by to mohlo skončit… Paní učitelka je trpělivá a občas i pochválí. Ale vždy mi mravně naloží. 

Hodina ale nakonec opravdu uteče jako voda a já už při opouštění budovy cítím vlny endorfinů… Celou cestu domů se tetelím radostí, že opravdu hraju, a těším se, až si všechno vyzkouším i doma. Osmitisícovka je vyšlapána, mé tělo začíná pociťovat první známky únavy a úlevy, že to snad nebylo tak zlé. 

Opravdu je VELMI důležité, aby rodiče hendikepovaných dětí dělali i něco pro sebe. Aby měli něco svého, do čeho jim nikdo a nic nevstoupí, a co čeká, aby jim pomohlo odlehčit tíhu některých, dnů, týdnů, okamžiků. 

Já u syna stále pozoruju postupné zlepšování. Období pozitivní vlny pokračuje, je radost s ním komunikovat, hrát si, být. A když k tomu všemu můžu i na ten klavír a mám tak chvilku pro sebe, je to prostě...odvážně řečeno...ŠTĚSTÍ. A čert vem vítr, déšť, mráz, všechno přežiju. Má mě teď co hřát:-)