S rozumem v koncích. Tak to měla myslím Bridget
Jones. A tak jsem to měla já i dnes – se synem na návštěvě u psycholožky. Ale
abych začala od začátku...
Náš psychiatr vyžaduje zhodnocení Jakubových rozumových
schopností. My potřebujeme dohled klinického psychologa pro případné konzultace
a péči o chlapečka. Obojí jsme neměli, ale našli jsme v báječné psycholožce.
V pondělí jsme k ní jeli poprvé a na to, že ji Kuba viděl poprvé, byl
s ní hned kamarád. Prostě mu sedla. Obstojně pracoval a zvládnul tak
třetinu testů. Před návštěvou jsem byla nervózní, nesvá. Ale syn překvapil. A
my jsme byli rádi, že jsme našli schopného odborníka.
Druhé kolo, tedy dnešní, už tak zářné nebylo. Afekt střídal
afekt. Odpor k práci dosahoval přímo vesmírných rozměrů. Já ani nevím, jak
se nám to podařilo, ale nakonec jsme ho přiměli cosi splnit. Dvě oblasti testů
ovšem zůstaly nedokončeny. Tam si už v pondělí vybudoval tak silný odpor,
že dnes už to nemělo šanci vůbec. Nechali jsme to být, zůstávají nehodnocené.
Vlk (psychiatr) se nažere a koza (Kuba:-) zůstane celá.
Přežili jsme to. Máme za sebou rozumové testy. Ale psychicky
nás to zcela vyždímalo. Jde jen stěží přenést naše hektické sledy uvažování
typu: Teď budu mluvit klidně......mluvím
klidně, ale je to nanic....zdůrazním verbální pokyn intenzitou
hlasu....nic....motivuju....rozbaluju bonbon....funguje...hystericky chválím za
každou pidi drobnost...dávám napít, aby měla psycholožka čas nachystat další
část...mluvím klidně...povzbuzuju, chválím....uklidňuju vzteky...přemýšlím, co
bude, když to prostě nedoděláme...vytahuju další bonbon, dávám pít...přemýšlím,
jestli to stihneme; znovu se soustředím...připomínám, že stále
pracujeme...motivuju..chválím....v mezičase komunikuju i s psycholožkou...umetám
cestu....a tak stále dokola.... Já i můj muž jsme na pokraji zhroucení, a
to se píše teprve asi třicátá minuta z devadesáti. Ne, toto je skutečně
nepřenosné.
A závěr? Jakub se podle dokončených úseků testu pohybuje v oblasti
průměru až podprůměru. Jeho neochota pracovat mu výsledky sráží níž. Vyplašeně
se ptám na mentální retardaci. A dostávám uklidňující negativní odpověď. A
přitom vím, oba víme, že máme syna chytrého jako opice. Ví to i naše okolí. Je
to pořád on, co mě udivuje svou mazaností a bystrým intelektem. Jenže ve světle
ordinace klinického psychologa a skóre provedených testů to všechno působí tak
nějak hůř.
Byla jsem k smrti unavená a ze všeho mi bylo opravdu
smutno. Přesně v takových chvílích nepokrytě závidím rodičům, kteří s dětmi
řeší jen chřipky, angíny a očkování. Kolečko neurologické, psychologické,
psychiatrické, oční, genetické a v podstatě i permanentní logopedické
občas vnímám tak, že je jen pro otrlé. Dnes jsem se ale otrle necítila.
Jsem šťastná, že máme na půl roku pokoj, a vstřebávám tyto
náročné dny. Kubík mi hned odpoledne několika způsoby ukázal, jak chytrý
skutečně je. Jeho komunikace se zlepšuje, Kuba chrlí spousty slov. Domlouváme
se na všem, jakkoli to zní zvláštně, vzhledem k faktu, že ta slova opravdu
nejsou nijak extra srozumitelná. Jdeme teď opravdu směrem vzhůru. Ostatně zápis
řeším v běžné škole, i když bez jistoty, že po ročním odkladu bude v jeho
dovednostech líp. Možná bude muset na praktickou školu, nevíme. Jsme na něj
pyšní a víme, že ten průměr nebo podprůměr je průměr nebo podprůměr skupiny
všech dětí, ne jen hendikepů. Pak to je výsledek hezký.
Doufám, že jestli se malý jednou rozmluví (a samozřejmě tomu
chci věřit), nečeká nás řada výčitek. Za ty náročné návštěvy v ordinacích.
Za ty řady lékařů, odborníků, na které si musel zvykat. Za ty afekty, kterým se
možná někdy dá předejít. Za tu hordu práce, co musel všude odvést. Děti s autismem
se musí sakra snažit. Je to prostě trochu smutný příběh. A já jsem smutná
unavená žena. A tak jdu spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat