KOCOURKOV

Člověk si občas něco dlouho přeje, a když to pak přijde, dokáže ho to i rozhodit. Protože realita je třeba trochu odlišná a třeba komičtější než ty nejdivočejší představy.

Náš syn nás umí docela slušně vycukat. Nechat nás dlouho čekat, dusit nás, a teprve pak nám naservírovat vytoužené. A i potom udává tempo on.

Jako v těchto dnech. Doslova se u něj otevřela stavidla a Kuba chrlí slova. Je jich hrozně moc a on moc spěchá na to, aby je vyslovil. Takže ze slov, která notoricky zná, a která už docela slušně vyslovoval, jsou opět zkomoleniny, protože chlapeček na nějaké pořádné hlásky nemá čas, že:-) Hned poté chrlí slova nová, kterým ale občas ani na základě samohlásek nedokážeme porozumět. A tak chodíme po bytě, on povídá ta divná slova, hned za nimi otázku „Kde je?“ a my hledáme s ním, i když nevíme co. Je to občas pekelně těžké „to“ najít. Ale když se zadaří, ozve se „Jéééé!“ a rozsvítí se oči z radosti, že jsme se konečně pochopili.

A nám se často hodně uleví, protože on se vážně snaží. Trpělivě stojí a velmi spořádaně skládá větu „Já chci....“ Jenže pak nechápeme, co že to teda chce a to je fakt frustrující. Dlouhodobá touha po jeho slovech se naplňuje, ale jsme to zas my, co to komplikujeme – my to nedekódujeme.

A tak se učíme on i my – on nová slova a my zas ta jeho pochopit. Ale jde do toho opravdu naplno, a to je strašně moc pozitivní.

Anebo taková „hra jako“. Co bychom za ni dříve dali. Jsme za ni rádi i teď....jen ty jeho nápady občas. Dnes kupříkladu chodil po čtyřech, vykřikoval PEJ-EK a do zubů bral pomalu všechno, co našel na zemi. Teda ne že bychom měli doma takový bordel:-), to jen jeho hračky...a ty byly dnes fakt všude. Samozřejmě se tomu i pořádně chechtal, hlavně když pochopil, že se nám to třeba až tak nezdá...

Chtěli jsme, ať se naučí písmenka a čísla. Překonává sám sebe a umí celou abecedu a čísla minimálně do padesáti, možná do sta. Aniž bychom ho cokoliv učili. Jde ale tolik dopředu, že to sází i anglicky... Naschvál nás zlobí, když počítá patra ve výtahu anglicky a ví, že má česky… a z písmenek teď nejraději skládá slovo puzzle.  Tady to máte, rodičové….

Naučila jsem ho telefonovat. Nejen že chce občas volat všem z rodiny, ale nechce mi ten mobil ani pak dát. Jakmile mluvím já, rve mi ho z ruky. A volá-li někdo mně, zdálky se řítí to dítě, co má podle mého absolutní sluch, a vykřikuje KUBA! KUBA! Protože přece on to musí zvednout!

Občas je to u nás fakt Kocourkov. Ale občas zabrouzdám na starší texty, srovnám to, jak na tom je, a co předvádí dnes, s minulostí třeba rok starou, a mám takovou radost, že nevím, co si s ní počít:-)