Myslím, že na trhu existuje jasná mezera. Wellness centrum
pro rodiče hendikepovaných dětí. Představuju si to asi takto... Součástí je
rodičovská skupina s nějakým kreativním a moudrým psychologem. Ta uvolní
napjatou duši a přemíru nakumulovaného stresu. Pokračuje se fyzickou aktivitou –
nejlépe plaváním nebo třeba i boxem, náročným tréninkem, na kterém uvolníme
další kus stresu a potlačených emocí v sobě… A doplňuje to masáž všeho
druhu, dále sauny, tepidária, vířivky. Všude kolem kvalitní NEAUTISTICKÉ čtení,
nejlépe dobrou knihu nebo náramně primitivní ženský či mužský časopis, které by
v podstatě simulovaly zírání do ohně (= obrázků). A oheň, ten by tam mohl
být taky! Nějaký krb a před ním řadu lenošek… Vše by bylo prokládané pitným
režimem a pravidelnými zdravými svačinkami (nejlépe ovoce, zelenina – to totiž
cpeme našim náročným dětem, ale na sebe zapomínáme). Nechybí široká nabídka na
snídani a lehká večeře se sklenkou dobrého vína. Počítejme tak od pátku do
neděle určitě. Takový program by byl asi drahý. A to vůbec nevymýšlím lokalitu
(někde v podhůří....na čerstvém vzduchu…). Ale jsem si stoprocentně jistá,
že by si rodiče na tohle rádi našetřili:-) A samozřejmě by si zařídili hlídání.
Člověk jede na maximum, chce-li své dítě posunout ve vývoji.
Rodiče dětí imobilních s nimi cvičí a cvičí a cvičí do úmoru, aby se
dostavilo zlepšení. Chodí na rehabilitace, shání doktory, obchází řadu
povinností. Trpělivě dítě přenáší, obstarávají, tahají...ale ty děti nemají
věčně jen 15 kg… Vymýšlí aktivity ke hře, k zábavě. Kde a jak nenarazit na
bariéru. Kde a jak moct mít u sebe asistenčního psa, třeba… Rodiče dětí s mentálním
hendikepem, jakou jsou právě autisti, pracují hodně duševně. Vymýšlí spousty a
spousty aktivit pracovních, aby se děti učily to, co mají ostatní děti
přirozeně dané. Do nocí tisknou obrázky, kterým děti zpravidla na rozdíl od
slov rozumí. Vymýšlí strategie, pomáhají dítěti orientovat se denně mezi lidmi,
v řadě situací, ustát třeba hluk, dav nebo jakoukoliv změnu v rutině.
Objem těch aktivit a jejich náročnost je mimo auti-komunitu prostě nepřenosná.
Před dvěma dny mi mé tělo dalo najevo, že už nemůže. Prostě
už nemůže. Na podněty a zátěž reaguje jinak, tvář je jiná. Oči jsou červené a
pálí. Frustrační tolerance se snižuje. Paradoxně se synem vydržím těžší situace
klidněji a lépe než dřív, ale sama na sobě vidím, jak mi ten klid nalezený pro
něj ubírá, protože v sobě sama ukládám, co by mělo jít z těla ven.
Zapomínám na zdravou stravu, o kterou se stále snažím, nevyužívám volný čas,
protože už prostě není. Nehraju na klavír, blog má nižší frekvenci příspěvků. Pocítila
jsem silně syndrom vyhoření. V práci, doma.
Ale je pátek. Já jsem za to ráda a přes všechny smutky a
únavu vidím i jiné vzpomínky na poslední týden. Vytěsňuju synovy afekty, těžké
stavy, které nás děsí. A vidím chlapečka, co se najednou naučil jezdit na
odrážedle, které nám doma marně leželo dva roky. Chlapečka, který se mi rád
vrhá kolem krku a hledá u mě bezpečí. Denně pracuje a moc vzorný byl i u
logopedky. Chlapečka, který se mnou vydržel na hodinové (!) muzikoterapii, aniž
by utíkal. Vidím, že přichází jaro, že
bude víc sluníčka. Že nás s mužem čekají hezké věci. Že můžu jít spát a
nevstávat na budík. To všechno pomáhá. Ale ono to pozitivní myšlení je někdy
těžké zaktivovat... Jo! Kurz pozitivního myšlení by v tom wellness programu
taky bodnul.
A hlavně – už tu mezeru na trhu někdo zaplňte!!:-) Já
přijdu:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat