SUPER MATKA?

Po dlouhé době jsem zabrouzdala na Pinterest a našla pár zajímavých článků. Včetně jednoho od mámy čtyř dětí, z nichž jsou všechny problémové a jeden přímo autista. K přetlumočení článku to není, zaujal mě jen jeden postřeh. Máma Kaylene sama sebe nevnímá jako super matku, hrdinku mezi rodiči, statečného mezi statečnými. Podle ní je prostě přirozené milovat své dítě, a pokud někdo říká, že je daná osoba ÚŽASNÁ, jak pečuje o své postižené dítě a jak statečně to zvládá, pak nepřímo naznačuje, že milovat své postižené dítě je jakýsi nadstandardní výkon. Ale to není.

Je to pravda. Není žádný velký výkon milovat své dítě, ať je jakkoliv hendikepované. Je to přirozené a je to v pořádku. Lidem, kteří mi říkají, že by „to“ nezvládli, říkávám, že se pletou. Prostě by museli. A chtěli by. A bylo by to pro ně normální.

Uplynulý týden jsme se potáceli v hlubokých vodách autismu. Byl úplněk, ale s ním to neskončilo. Něco se děje Kubíkovi v hlavě a není to čitelné. Spíš bych řekla, že je to nadmíru nečitelné, a to i pro nás, co už leccos odhadneme a poznáme. Skoro bych řekla, že nám vyhlásil novou zákopovou válku. Naprosto očividně bojkotuje funkční mluvu. Je extrémně vznětlivý a nehodlá vůbec respektovat pravidla. Jestli jsem si myslela, že už víc trpělivosti mít nebudu, tak jsem se spletla. Musela jsem se hodně ovládat, abych uplynulé dny nějak zvládla. Pořád je kam se posouvat. 

Člověk by po příšerných dnech, jaké jsme zažili, mohl být zaseklý. Zatrpklý, otrávený, demotivovaný. Protože ono to opravdu vypadá, že nic nemá smysl. A já si tu zatrpklost a hluboký smutek zase odžila, to ne že ne. Ale už dnes večer jsem seděla u jeho postele, když nemohl usnout. A už dnes jsem tam na něj koukala a přes to všechno, co mám ještě v živé paměti, jsem myslela na to, jak výjimečný je. A jak ho mám ráda i s tou jeho výjimečností, která občas ždímá všechny moje záložní zdroje.

Je přirozené milovat své hendikepované dítě. A je to i docela milé mít hendikepované dítě. Život se mi rozšířil o nové dimenze, o nové lidi, o velké poznání. Naučil mě pokoře a trpělivosti. A jestli je teď můj malý autista v nepohodě, dost možná je to něčím, co mu chybí, na co zapomínáme nebo nevíme, že po tom touží. A tak stále hledám, studuju, vyhlížím další a další zdroje inspirací a upřímně, není nic, co by dávalo větší smysl. Rovnocenný smysl má už jen péče o manželství a vztah s mužem, protože toto všechno se prolíná a navzájem velmi ovlivňuje. A já se teprve teď, ve svých sedmatřiceti, cítím díky všemu tomu poznání a zkušenosti, opravdu dospělá. A líbí se mi to. Ale ani já se jako SUPER MATKA necítím.