Nestačím se divit, co nás v souvislosti s lékaři,
odborníky a institucemi potkává. Dnes máme čerstvou zkušenost s naším skvělým
pedopsychiatrem.
V říjnu syna odmítnul zhodnotit ve zprávě, že k tomu
potřebuje výsledky rozumových testů a dotazník ze školky. Nadešel další termín,
kdy jsme měli jet. Polovina března. Co čert nechtěl, Kubík onemocněl. Troufli
jsme si navrhnout, že by tam muž dovezl dokumenty sám a pobavil se s ním,
co je nového. „Ne ne, to pan doktor ho
bude chtít vidět...“ (syna). Takže
nový termín, přímo aprílový, dnešní, nezvykle odpolední.
Zpoždění nabral asi jen dvacetiminutové, což se dá odpustit.
Přijdeme do ordinace, doktor už si pročítá nové zprávy. Okamžitě se ptá, o čem
jsme se teda s novou paní psycholožkou bavili... Hlavou mi letí PROBOHA CO
MU MÁM ŘÍCT, UŽ NEVÍM, VŽDYŤ VŠUDE POŘÁD ŘÍKÁME TO SAMÉ DOKOLA... Doluju něco
málo, muž mě doplňuje. On velmi rychle připojuje… “Ano, je to tak a tak a vidíte?! APLA se mýlí!!“ Ve zkratce padá
několik dobře mířených narážek, co narážek, přímých ran na APLU. Uspokojeně se
tváří a na čele má napsáno JÁ MÁM PRAVDU A APLA JI NEMÁ. Pak se nás ptá, jestli
se chceme dnes my na něco zeptat, že už se prý těší domů na víkend a že má být
v ordinaci do půl třetí a „Vidíte,
je po třetí hodině a jsem tu!!!“ A já si říkám, koho to zajímá? My si
termín nevybírali…
Ale nejlepší teprve přijde. Uzavírá řeč s tím, že teda
jako počkáme na další vyšetření psycholožky v létě a pak to dořešíme a
bude zpráva. Zírám na něj a říkám, že máme teď přezkum kvůli příspěvkům na péči
a tu zprávu potřebujeme (stejná debata proběhla v říjnu). A on najednou že
teda to napíše, ale že NESTÍHÁ!!! Že to musí napsat O VÍKENDU, DOMA!! A že se v pondělí
pro to můžeme zastavit. Pak ještě důležitě dodává, že ale ne ve středu, to tam
nebude, bude na MINISTERSTVU. A v pátek
má zas VÝBOR či co... Zírám. Ordinaci opouštíme po pěti minutách. Pro toto tam
muž nemohl s papíry sám. Pro toto téměř bral den volna (ještěže to
neudělal). Pro toto jedeme 50km, abychom za další dva dny jeli stejnou trasu
pro jeden papír. NEUVĚŘITELNÉ.
Okamžitě mi jde hlavou, že už toho mám dost a chci jinam. A
hned vzápětí mi dochází, že nevím kam jinam a že si člověk nevybere. Kupodivu
znám i horší příběhy z psychiatrických ordinací... Takže nakonec si s mužem
zanadáváme a jdeme se rozptýlit do IKEA. Tam nás naprosto dostává Kubík. Žene
nás do restaurace, že si něco dáme. Vybírá si mrkvový salát, vzorně usedá a
vzorně celou misku sní sám. Pokukuje kolem sebe, houpe nohama a chová se
civilizovaně. A já si říkám, to už jsme skoro jako normální rodina...co se může
někde zastavit, něco sníst...nespěchat... Do toho chlapeček celou dobu zpívá
Travičku zelenou a Skákal pes a to tak úžasně včetně slov (i když trochu
poturčených:-), že zapomínám na všechno a mám velkou radost.
A cítím naději, že regres zase ustupuje. A úlevu, že na
psychiatrii pojedeme zas až za půl roku.
Žádné komentáře:
Okomentovat