INTENZIVNÍ PRÁZDNINY

Nedávno se mě jeden kamarád ptal, jestli Kubík letos pojede na tábor. Loni totiž byl na týdenním pobytu pro auti děti a výborně to zvládnul. 

Řekla jsem, že letos nepojede a vysvětlila pár objektivních důvodů. A až teprve den nebo dva zpátky mi došlo, že vlastně nemám potřebu, aby někam jel. A to se nejspíš zapíše do historie. Jelikož je celá řada rodičů hendikepovaných dětí, troufnu si říct spíš většina, která tu potřebu cítí často, protože je prostě chronicky unavená. A my jsme jednoznačně mezi nimi. Ale letos je to nějak jiné. Nevím, jestli je to tím volným červnem, kdy jsem měla prostor si trochu odpočinout, nebo čím vlastně, ale já zkrátka nemám potřebu si od našeho autíka odpočinout. To se opravdu dlouho nestalo. A když nad tím přemýšlím, neměla jsem ji nejspíš ani před tím červnem.

Dva týdny prázdnin jsou za námi a dny jsou velmi intenzivní. Jako by se synkovi ulevilo, že školka skončila, a doma si to hrozně moc užívá. Děláme spolu spoustu věcí, komunikujeme spolu víc než kdy dřív a leccos spolu zvládneme zařídit. Třeba jako předevčírem zažádat o pas a ještě se nechat vyfotit kvůli škole. Říká se, že děti před nástupem do školy prožívají zpravidla velký pokrok a posun ve vývoji a Kuba nejspíš nebude výjimkou. Celé dny volá MAMINKOO, MAMINKOOO! a všechno se mnou radostně sdílí. Já mám na něj čas a klid a ten můj klid se dost pravděpodobně promítá i do jeho dnů a nálad. I ten nedávný úplněk zvládnul s mnohem větší rovnováhou než jindy. 

Padají z něj slova, o kterých jsme ani nevěděli, že je zná. Skládá lepší a lepší věty a je velmi viditelné, o kolik víc rozumí, chápe, dokáže pojmout. Držíme časovou osu s namalovaným kalendářem, pečlivě plánujeme, obrázkově podporujeme důležité sdělení, a ono je to všechno jaksi snazší. Zase po nějaké době vidím, jaké to asi je, když je člověk na mateřské se zdravým dítkem, se kterým se dá zažít spousta věcí. Kterého jde spousta věcí naučit. Naučil se jezdit na nové koloběžce, začal jíst pár nových jídel, je s ním domluva. Denně mě vítá s úsměvem na tváři a slovy „Dodé ráo!“

Každou minutu prožívám s ním a díky jeho fixaci na mou osobu mi moc prostoru nezbývá. A když, tak maximálně na vaření nebo žehlení. Ale za nic bych to nevyměnila. A odpočinek tentokrát ráda odložím.