ZMĚNA

Nikdy bych nevěřila, že se někdy posunu dál. Myslela jsem, že vždycky budu jenom rodičem, který dělá, co může, sotva funguje, a hlavně potřebuje pomoc a neustálé rady odborníků, aby zvládnul výchovu svého autistického syna.

A najednou je to jinak. Synovi je sedm, momentálně fantasticky prospívá. Spletitou cestu zvládání symptomatiky jeho diagnózy vlastně z čím dál větší části vyšlapáváme s mužem sami vlastní invencí a intuicí. Když se na Jakuba dnes podívám, jsem hrozně moc pyšná na to, co jsme už dokázali. Tentokrát ale nemyslím na to, jak jsem hrdá na něj. Tentokrát jsem hrdá na nás jako rodiče. Mnoho lidí nám už řeklo, že to všechno děláme moc dobře, že jsme skvělí... Nepřišlo mi, že jsme nějak výjimeční. Těžko říct, člověk se nemůže srovnávat. Tak nebo tak, jsem opravdu ráda, že jsme tam, kde jsme. A stále spolu a stále šťastní.

Dodala jsem si odvahy a nakonec si pustila Děti úplňku. Šílené. 

Mluvila jsem s nešťastným auti rodičem, který je na dně.

Hlavou se mi dlouho honí myšlenky na to, co dál.  Profesně, v životě, všelijak. Všechno začíná směřovat stejným směrem. Dějí se věci, které naznačují společnou myšlenku, kterou si nosím už měsíce. 

Myslím, že se změním z rodiče, kterému pomáhali, na rodiče, který bude pomáhat ostatním, kteří se ocitli ve stejném životní srabu jako my. Myšlenka je neohraničená, je v mlze, ale už nikam nemizí. Je to neuvěřitelné, že jsem došla až sem. Po pěti letech. Nemůžu tomu uvěřit.

Nevím, kdy to přijde, jak to začne, co udělám, jak to pojmu. Cítím ale obrovskou potřebu pomoct. Je moc hezké najít konečně to, co tak dlouho hledám. Smysluplnou činnost.