STOKRÁT NIC

Dlouhodobě pozoruju, že můj vnitřní klid je v rámci naší složité výchovy synka prospěšný. Ne vždy, ne pořád, občas míň, jindy zas víc, ale je. Chlapeček nám po krůčkách začíná chápat, že na nás prostě leccos vůbec nemá zkoušet:-) A někdy, když huláká, se stačí jen podívat a on to svoje zopakuje šeptem. Protože pravidlo zní: NEKŘIČÍME. To je kouzelné.

Ale udržet si ten klid. To je teda výzva. Celou dobu se tetelím, jak to jde, píšu o tom, jak dosahuju zenového ztišení a pohody, takže to musela být otázka času, kdy to vezme za své. Jsem jenom člověk. Notabene založením jasný cholerik. Ostatně můj muž s oblibou vytahuje historky z dávné minulosti, z toho minulého života bez dítěte, kdy jsem pár slušných cholerických hysteráků předvedla. 

Díkybohu je to pryč. Ale klid se i tak nedá udržet věčně.

Dnešní ráno bylo typickým příkladem. 

Ranní rituály ve smyslu vstávání do školy už máme docela dobře „nachozené“ a funguje to. Všechno se děje v daném sledu, jedna věc nemůže přeskočit druhou. Už jen oblékání je v pořadí stejném a zkus to na mě, mámo, s tričkem, když ještě nemám ponožky. Nepřípustné! Zvykla jsem si. I na to, že každé ráno musím asistovat svému ospalci na WC, u mytí rukou, zubů, všeho toho, co už děti jeho věku dělají dávno sami a více nebo méně spolehlivě. Není-li doprovod, hrozí, že činnost neproběhne vůbec. Navíc ranní ospalost s sebou nese specifickou křehkost jeho nálady, takže opatrně opatrně, nikdo nechceme hned zrána přivést autíka k afektu. U snídaně je to pak slovní pobízení ke každému soustu. KAŽDÉMU. Tak to prostě tyto děti mají. Zapomenou, že mají pokračovat; jejich mozek zkrátka funguje jinak a těžko je vinit. A pak následně ke každému loku. Kubo, mléko. Kubo, ještě. Kubo, nezapomeň! Dopij si to. 

Stokrát nic umořilo osla. To je přesně ono. Někdy se vám do toho prostě nechce. Někdy toho máte plné zuby. A zrovna dnes si syn ráno poručil jednu KONKRÉTNÍ značku z jednoho KONKRÉTNÍHO pexesa dopravních značek. Vzhledem k jeho tempu jsem se neodvážila po něm chtít, ať si to najde sám, a začala jsem hrabat v hromadě všehochuti kartiček sama. Nehledejte v tom logiku, neřešte, že bych mu to mohla odmítnout. Nemohla. Jakkoli nesmyslné požadavky moje dítě vznese, nemůžu je soudit. Pro jeho řád a jeho svět jsou absolutně nezbytné a neodkladné. Navíc není vážně nic horšího než ranní afekt a slzy před odchodem do školy. A tak jsem hledala. Značka tam nebyla, já si uvědomila, že tímto zabíjím dobře deset minut času z pečlivě rozkrokovaného ranního režimu a můj vnitřní cholerik začal mít fakt vztek. 

Ta značka tam nebyla. V duchu jsem nadávala a synkovi nakonec předložila stejnou značku z jiného pexesa se slovy, že ta správná tam není a čekala jsem na výbuch. Kuba to přijal v pohodě, bez díky, a v tichosti dál koukal na blikající železniční přejezdy na youtube. To je teď totiž aktuální. Dočasně se mi ulevilo, než mi došlo, že totéž může hledat i po návratu ze školy a já v tuto chvíli netuším, kde všude by se čistě náhodou mohla povalovat ta správná značka. Pořádek v pokoji docela má, ale těch možných variant úkrytů nebo zapadnutí je víc než dost. 

Cestou do školy jsem mu několikrát upravovala jazyk na botě, několikrát ho chytala za ruku, když šel pomalu, nebo když jelo auto. Dveře do školy jsem mu otevřela, protože jsou tam jen jedny a ty davy školáků by nečekaly na to, až si poradí v klidu sám. Tohle je ten velký svět, ty spousty dětí, hluk a pokřikování, zkrátka běžná škola se vším všudy. Otevřela jsem i dveře k šatnám a pak jsme spolu čekali, až bude PŘESNĚ 7.45, až přijde asistentka a půjdou spolu do šatny. Pozorovala jsem to hemžení kolem, jak jsou děti samostatné, jak jsou zdravé, a přepadla mě tak šílená lítost!

Šla jsem domů a zas jednou po čase mi to bylo fakt strašně líto. Všechno. Vztek byl ale pryč. Zbyla po něm bolest hlavy a tenhle příspěvek. Myslím, že dnes odpoledne bych to mohla zvládnout zase s klidem. Teď už jo.