Do rukou se mi dostala skvělá knížka o smyslovém vnímání u
dětí s PAS. Tohle téma je pro mě poměrně dost aktuální, jelikož s nástupem
do první třídy začal náš syn vykazovat řekněme symptomy smyslového přetížení.
Není divu. Škola je velká; pohybuje se tam velké množství hlučných dětí, které
v jejich rychlosti Kuba občas ani nestíhá vizuálně vnímat. Zato se na něj
hrne obrovské množství vjemů sluchových. A přestože to nikdy nedělal, začal
dělat to, co řada jiných autistů – zacpává si uši.
Je nadlidský úkol pochopit logiku a příčiny toho, proč to
kdy dělá. Jsou totiž konkrétní časy v průběhu dne, kdy to dělá pokaždé, je
to však vždy ve škole. Občas je to ale i doma, uši si uzavře i při oblíbené
pohádce; zkrátka to nedává smysl. Ne pokaždé. Taky, když byl menší, se hodně
díval skrz prsty, jako by si stínil – a to je právě reakce na „útok“ barev a
světel. No a jeho hypersenzitivita na pachy také nijak nepolevuje.
Věděla jsem, jak tímto autíci často trpí. Že jejich mozek
nezpracuje tolik vjemů jako mozek běžných dětí. Nevybere, co je důležité,
neupozadí to ostatní. Nedokáže to. Proto pak přichází kolapsy právě třeba v obchodních
centrech. Jen si vzpomeňte, jak to tam vypadá. Všudypřítomné barevné reklamy,
hudba linoucí se z obchodů, lidé hlučící ve skupinkách, děti, cinkot z kaváren,
pach/vůně z restaurací, zvuky různých automatů, zábavní vláček, prostě a
jednoduše mraky vjemů. Tak masivní útok na smysly naše speciální děti těžko
nesou a dřív nebo později se podobná zátěž zkrátka projeví.
Čtu tu knížku a říkám si, jak to všechno opravdu zapadá. Ale
hlavně začínám chápat, že smyslové přetížení hraje u autistů podstatně větší
roli, než bych bývala čekala. Že bývá opravdu hlavní příčinou afektů a
nejrůznějších problémových projevů, nebo že s nimi minimálně alespoň
zčásti souvisí. I když, jak to píšu, je mi to až líto. Že to nazývám problémovými
projevy. Jenže oni za to prostě objektivně nemůžou. Musí to ze sebe dostat ven.
Ventilují svůj stres tak, jak se nám to takzvaně nehodí. Ale především a
hlavně, trpí tím uvnitř sebe. A to je třeba něco, s čím se jako máma jen
těžko srovnávám.
Ale na druhou stranu, jako máma bojuju proti stresu a
nepohodě, jak se dá. A tak jsem (ruku v ruce s tátou:-) učinila
poměrně logické a jednoduché rozhodnutí. Budeme trávit maximum času v přírodě.
Nuda je spouštěčem potíží. Nuda je nepřítel a tento nepřítel se mnohdy zjeví
doma. Je tedy potřeba chodit ven. A k tomu navíc – chodit na taková místa
a tak, abychom vypustili energii, která potřebuje ven, ale zároveň energii
získali, takovou, co očišťuje. Zní to asi zbytečně složitě, ale je to
jednoduché. Turistika všeho druhu u nás jede na plné pecky. Máme za sebou pár
slušných turistických výšlapů, přičemž maximum nachozené trasy v jednom dni
u Kuby dosáhlo odhadem osmi kilometrů. Krásný výsledek, vzhledem k tomu,
že po zimní sezóně teprve začínáme, a že Kubík má za sebou opravdu velmi líné
období.
Všechny ty túry mají jedno společné. Ať byly lehké nebo
těžké, na rovině nebo v terénu zralém na žebřík, Kubík byl na nich
spokojený. Klidný, spokojený, hodný jako anděl. Prostě chodíme lesem, on
zpravidla hledá nějaké vhodné klacky nebo třeba šišky, které mi posléze nacpe
do batohu:-) Jen tak plyneme přírodou a bez ohledu na námahu je to úlevné,
očišťující, zklidňující.
Myslela jsem na to, když jsme šli opravdu prudkým kopcem v lese
tak, že jsme se museli chytat kořenů v zemi, protože náš syn se začal v těch
horkých chvílích smát. Jako že je to dobrodružství. A mně došlo, jak dobře mu v tom
lese je. A hned pak mi došlo pryč. Tam není hluk. Stěží slyšíte auta, sirény,
lidi. Ani z dálky ne, když volíte dobré trasy. Máte kolem sebe zpravidla jen
odstíny příjemné hnědé a uklidňující zelené. Občas zapraská větev nebo zazpívá
pták, ale dál už nic. Voní tam dřevo, je tam hodně prostoru k pohybu a
celé je to jako smyslový detox. Prostě nádhera.
Dnes večer přišla bouřka s kroupami. A snad proto, v té
předtuše, s citlivostí jemu vlastní, Kuba odpoledne reagoval nezvykle
podrážděně a byl nesoustředěný. Protože byla ta možnost, šli jsme se projít do
lesa. Bouřka byla tou dobou ještě bůhvíkde, svítilo slunce a bylo opravdu
horko. V lese nám bylo hned úplně jinak. Syn se vyběhal a byl očividně
vyrovnanější. Přišlo to potřebné zklidnění.
Po návratu dorazila bouřka, všechno
to spláchla a zůstal po ní krásně čerstvý vzduch. Syn klidně usnul a já mám
hrozně hezký pocit, že se nám to daří. Dělat věci tak, aby mu bylo dobře. A s tím
se mi dýchá mnohem, mnohem lehčeji:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat