KOMUNITA

Čtu si o štěstí. O tom, jak to mají v Dánsku, údajně nejšťastnější zemi na světě. Asi podvědomě pracuju s principem, že na co myslím, to posiluju. Přitahuju k sobě štěstí, jak můžu, přestože aktuálně bojuju jinde s dost nepříjemným problémem, který se netýká ničeho jiného než inkluze.

Ale k tomu štěstí. Dánové ho poměrně dost úzce spojují s pospolitostí a komunitou. Téma komunitního bydlení už není ani u nás tak neznámé. Myslím, že tu a tam existují už i v Česku komunitní zahrady a shodou okolností nedaleko našeho města existuje i komunitní bydlení. Lidé, kteří tam bydlí, jsou spokojení a chválí si to. 

Právě v Dánsku je obrovský nárůst komunitního bydlení, a to z jednoduchého důvodu. Z osamělosti štěstí neplyne. Potřebujeme kolem sebe lidi, vztahy, cítit i sounáležitost a blízkost. Kromě rodiny totiž můžeme patřit i do jiné komunity – komunity sousedské.

Na severu je tak třeba skupina domů, které jsou plně samostatné, ovšem všechny sdílejí také společný dvůr a třeba velkou společnou kuchyň s jídelnou. Na dvoře se taky klidně stoluje – kdo chce, ten se přidá. Existují určitá pravidla příprav společné večeře, v čemž se lidé v komunitě poctivě střídají. Děti různých rodin se potkávají na dvoře a hrají si napříč věkovými skupinami. Někteří rodiče si můžou udělat, co je potřeba, jiní děti hlídají. Lidé se navzájem znají, umí a především si chtějí pomáhat. 

Představovala jsem si, jaké to asi je. Ohromně mě to nadchlo, přestože si nedělám iluze o tom, jak rozdílní lidé by kolem nás byli a že ne všichni by mi třeba vyhovovali. Představila jsem si našeho syna, jak by mohl trávit čas mezi jinými dětmi. Jak by si na něj a jeho jinakost ty děti zvykly a přijaly ho. A když ne všechny, tak třeba aspoň některé. Je to pro mě představa snů a nová úroveň inkluze. Inkluze v běžném životě, ve společnosti. Zdravé děti (i dospělí) by si rozšířily obzory a věděly by, že na světě nejsou všichni stejní. Hendikepované děti by se mohly cítit šťastné a neodmítané. Mohly by se cítit součástí celku, který jim jinak víc nebo míň uniká. Přestalo by to být všechno prostě tak moc zvláštní a jiné. Vidím, že ve škole to tento přínos má. Kubovi spolužáci ho přijali a zkrátka mezi ně patří. Bylo by skvělé ten princip vztáhnout i do běžného života.

Naši známí vlastně něco takového prožívají. Bydlí v domě o čtyřech bytech a děti ze všech rodin se schází na dvoře, který je uzavřený a bezpečný. Když jsme tam byli na návštěvě, polovina dětí se venku i sešla. Žádná idylka se teda nekonala – děti Kubu víceméně odháněly, choval se pro ně nesrozumitelně a nelíbilo se jim to. Tenkrát jsme odtamtud odjížděli hodně smutní a i teď ten tehdejší smutek ještě cítím. Přesto se mi ta představa prostě líbí. Věřím, že při vstřícném přístupu rodičů i dětí a dlouhodobé snaze by se v takových podmínkách dalo hezky žít. Mohlo by to jít.

Když jsme byli malí, znali jsme v domě všechny. Dnes ani nepoznám všechny sousedy, co v našem sedmipodlažním domě bydlí. V době, kdy se každý stará hodně sám o sebe a málo o ostatní, v době, ve které se lidé navzájem vzdalují, by toto mohla být cesta zpátky. Svět by mohl být vlídnějším a otevřenějším místem. Mohlo by být víc radosti.