Dny letí jako splašené a dějí se v nich různé věci.
Včera se náš syn ochotně a rád naučil „vařit“ mi kávu a čaj
v automatickém espressu. Je mým nadšeným baristou!
V obchodě si zas u placení vyžádal od muže „kartičku
pojišťovny“ (má v tom ještě zmatek:-) a zaplatil bezkontaktně sám.
Když jsem potřebovala odběhnout dolů na parkoviště něco
předat kamarádovi, odcházela jsem s domluvou, že si synátor bude hrát,
počká na mě a bude hodný. Dovolil mi vzít si klíče jen se slibem, že zazvoním
zespodu u vchodu a zaklepu pak na dveře. A ejhle – po zazvonění mi dokázal
otevřít tlačítkem domovního telefonu a nahoře mi taky otevřel.
Když si měl vybrat, které DVD chce pustit, říká „Mašinku Tomáše“. A můj muž se ptá – „Kterého? Jedničku nebo dvojku?“ Syn se
zamyslel a povídá „Tobě ukážu.“ A šel
a ukázal. Což je jeden z vrcholů funkční komunikace, který nás nepřestává
udivovat.
Cestou ze školy jsem se ho ptala, zda se mu líbilo v divadle,
kam se školou šli. Prý ano – a hned se mi jal vyprávět (!!!), o čem to bylo.
Asistentka byla nadšená, když jí ve škole rozkreslil, rozepsal
a poté převyprávěl celou pohádku O Otesánkovi. Tohle by ještě nedávno patřilo
spíš do říše snů. Podotýkám, že Otesánek ho nikdy moc nebavil a spolu jsme ho
četli jen párkrát – na rozdíl od jiných příběhů.
Pak taky ale přichází afekty, únava, kolotoč neporozumění a
frustrace. Jedeme nahoru a zase dolů a nejde moc vydechnout. Nepřestává mě ale
bavit ta výzva. Přes všechnu tu únavu, jeho, moji, podzimní a bůhvíjakou, mě
stále těší a motivuje vzájemná komunikace s ním, hledání způsobů,
nacházení porozumění a radosti v jeho očích.
A mezi tím vším udržuju chod domácnosti, nakupuju, peru,
žehlím.
Sdílím Týden pro inkluzi 2018 a čerpám spoustu zdrojů a informací
v oboru.
Poprvé píšu petici a mám z toho moc dobrý pocit, že
pomůžu prospěšné věci.
Vymýšlím způsoby, jak procvičovat učivo, když ty běžné
nejdou příliš dohromady s PAS.
Píšu ze svých zkušeností s PAS všechno to, co je dobré
znát a co chci do světa pustit už příští rok.
Přemýšlím nad Vánoci, plánuju.
Snažím se žít i mezi lidmi, vídat kamarády, živit svou duši
a psychiku pravidelným cvičením a odpočinkem. Snažím se být dobrou partnerkou.
Dcerou. Podporou okolí.
A dál a dál a jeden by z toho byl unavený. A já občas
bývám. Ale mám silný a reálný pocit, že všechno to, co dělám, má ohromný smysl.
A že nic z toho bych nechtěla pustit.
A pak, pak přijdou odměny.
Když mi Kubík nachystá tu kávu sám a je na to pyšný.
Když se mé texty líbí někomu, koho si v oboru speciální
pedagogiky obrovsky vážím. A ta osoba říká „Nemám
k tomu co dodat...ať se to dostane k co nejvíce lidem...piš dál!!“
A když oslovím divadlo, jehož představení Kubíka tak
nadchlo....a do hodiny mi přijde v e-mailu odkaz se záznamem.
Takže když mi jeden moudrý muž říká, že krásný je každý
den, kdy se probudíme, dochází mi okamžitě, jak velkou pravdu má. Je to úhel
pohledu, který rozhoduje o štěstí a smutku. Stačí těch několik úspěchů napsat,
zhmotnit, a člověk se cítí hned mnohem líp.😊
Žádné komentáře:
Okomentovat