Zatímco loni zůstalo jen u jednoho dne, letos jsem si
říkala, že bychom našeho papírového draka mohli vyvenčit víckrát. Fouká docela
často, po dopoledni prosezeném ve škole je pro synka dobré se proběhnout, a tak
jsme to začali zlehka plánovat. Čekali jsme na ten pravý den a tu pravou
konstelaci. Přišlo to včera. To ovšem neznamená, že to teprve včerejškem
vypuklo.
Už asi týden Kubík neustále vykřikuje „Draka, draka!“ Četli o tom ve škole, leckde jsou obrázky draků a
náš chlapeček se rozhodl už asi milionkrát, že prostě jdem.
„Kubo, nefouká. Drak
nepoletí.“
„Draka! Draka!“
„Ano, já ti rozumím.
Půjdeme pouštět draka, ale až bude vítr. Podívej, nefouká.“
„Draka, ven, ano!“
Postupně se zvyšovalo napětí, chlapeček byl na nervy a
pokoušel se to u nás vykřičet. S domněním, že když o tom bude mluvit znovu
a znovu a dostatečně často, konečně nás zlomí. Postupně docházelo ke vztekům a
občas k zoufalým alternativám jako „Na
draka to nevypadá, nechceš se jít projet na koloběžce?“ Na to většinou
kývnul. A já, bez ohledu na únavu a čas, jsem šla poklusávat s ním. Ale
tak pohyb je zdravý, že:-)
Včera jsme se vydali na nedaleké hřiště, kde se draci pouští
často. První zádrhel – mírné závětří od nedaleké školy. Pokusy nic moc.
„Kubo, zajedeme autem
někam na kopec.“
„Nééé, na hřišti!!!!“
„Tady fouká málo,
podívej, zajedeme jinam.“
„Ne, fouká!“
Po několika marných snahách pochopil, že to nemá smysl, a
jeli jsme na kopec. Vůbec se nedivím, že se tam konávají drakiády. Tam funělo
opravdu zdatně. Drak byl za chvilku nahoře a Kubík vychechtaný od ucha k uchu.
Začal se ovšem zajímat o provázek, že ho bude držet.
Zpočátku ho držel dobře, jen ho za chvíli napadlo, že může
taky blbnout. Jak jinak že. Začal provázek pouštět. Draka jsme naháněli
několikrát tam a zpět, až jsme prohlásili, že jestli ho ještě jednou pustí,
jdeme okamžitě domů.
Pochopil. Drak poletoval vysoko, do podmračené oblohy
prosvítalo semtam sluníčko a vypadalo to idylicky. Co na tom, že tam byla
trošku zima. Měli jsme radost. Na chodníčku kousek od nás zůstaly stát dvě malé
holčičky a fascinovaně koukaly na draka taky. Po nějaké chvíli jsme scházeli
níž a níž z kopce. Kuba nejspíš usoudil, ž už může zase zazlobit a nacpal
provázek do nedaleké břízy s tím, že jako uteče. Na naše varování
NEPOUŠTĚJ TO nedbal. Pustil to a plastová rukojeť utekla do výšky tak asi čtyř
metrů, kde zůstala naprosto pevně zaháknutá za větev. Kdybyste to chtěli
zaháknout záměrně, určitě se vám to tak spolehlivě nepodaří:-)
Orosila jsem se. Můj muž taky. Začali jsme s klidem Kubovi
vysvětlovat, že jsme ho varovali a ať se s drakem rozloučí.
„Uááááááá!“
Vztek a smutek a pláč a křik...nebralo to konce. Nejdřív
jsme si říkali, že to je ta správná lekce a že si to aspoň zapamatuje.
Deset minut hulákal a my začínali mrznout. Pořád nechtěl
pochopit, že ho dolů prostě nedostanem. Ze vzteku zbyl jen obří smutek, ale
taky neochota opustit pozice. Pak se muži zželelo a rozhodl se zajít do auta,
jestli tam náhodou něco nemá, co by pomohlo. A já čekala. Kuba čekal. Holčičky
tam stály jako přimražené a maminky je s kočárky marně volaly, ať už jdou.
Drak se vznášel krásně a vysoko.
A pak, jako když se stane zázrak, přestal vítr asi na pět
vteřin foukat. Nebo jen zeslábl. Každopádně to stačilo a drak najednou začal
prudce klesat. Vystřelila jsem jak sprinter, než mi znovu uletí. Když jsme ho
chytili, Kuba jásal. Přes slzy se začal smát, nicméně stále nechtěl pochopit,
že provázek možná budeme muset uříznout a rukojeť zůstane nahoře.
Ale to naše dítě má víc štěstí než rozumu. Můj muž to
vymotal ze stromu i s rukojetí a slavnostně jsme opustili kopec. Holčičky
se nakonec vydaly na procházku a my celí zmrzlí mířili domů.
Pevně věřím, že si to Kubík zapamatoval. Když jsem to s ním
večer znovu rozebírala, proč se to stalo, oplakal to znovu, znovu si to prožil.
Myslím, že draka už nepustí. Přestože, jak říkal můj muž – „My jsme šli přece draka POUŠTĚT, ne držet.“
Což autistické logice a doslovnému chápání přece naprosto
odpovídá. No ne?:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat