NABITÉ DNY

Některé dny plynou, že člověk ani neví jak. Rutina – snídaně, oběd, večeře, svačinky. Procházky, hry s dítkem, domácí práce. A pak přijdou jednou za čas jiné. A úplně vás dostanou. Nebo spíš mě. Jako ty poslední dva.

Vůbec jsem to nečekala. Ale přišel spontánní nápad a my si z pátku na sobotu zařídili hlídání Kubíka. Celé to vždycky obnáší velkou logistiku a řadu instrukcí a informací pro hlídající, jelikož náš syn je zkrátka speciální. Někdy je to hrozně únavné, jídlo je samostatná kapitola, spaní je samostatná kapitola, komunikace je samostatná kapitola. Závidím všem matkám, které své dítka svěřují jen s náhradním oblečením a bez všech těch složitých informací. A že se spolu rozloučí a dítko ví, že maminka třeba zítra nebo pozítří přijde. U nás je to jinak. Buď se rozloučíme a ještě ve výtahu slyšíme křik anebo se ztratíme bez jeho vědomí, z čehož je u srdce taky těžko. A už na naší cestě třeba někam na večerní kávičku jsme vlastně docela unavení.

V pátek taky proběhla kávička. A bylo dobře. V hlavě mi ležely velké starosti a strach o zdraví blízkého člověka, jelikož nejnovější prognóza říká rok, dva. Ale trocha Bacardi a pitomých vtipů tu těžkou hlavu trošku uvolnila. Na chvíli. Na zbytek pomohla anti-migrenika a sedm hodin naprosto nerušeného spánku. Dnešní den byl velmi zvláštní už jen tím, že v bytě bylo nezvyklé ticho, že za námi nikdo nepřiběhl do postele. Ono je to tak – člověk si říká, aspoň jednou se vyspat, aspoň jednou nemuset hned po rozlepení očí obstarávat přání a potřeby dítěte, ale pak to přijde a cítí se divně. U mě osobně jsou tyhle pocity o to intenzivnější, o co déle jsem se synem doma. A hlídání jsme nikdy časté neměli.

Před tichým bytem jsme utekli nakupovat. Blíží se můj návrat do civilizace:-), mezi pracující lid, no prostě zpátky do běžné reality. A v obnošených sportovních hadrech do práce chodit nebudu, že. Tak jsme vyrazili. První úspěchy a první radosti mě i mému muži zvedly náladu a začali jsme si trošku užívat tu svobodu, zapomenutou volnost. Trvalo to možná hodinu. A pak jsme dostali doslova pecku mezi oči.

Kráčíme si tak tím nablýskaným obchodním centrem, koukáme po lidech, málo mluvíme. A najednou deset metrů před námi maminka s chlapečkem za ruku. Chlapeček se zmítá, pláče a praští sebou na zem. Tak jsme si říkali, to vypadá jako auti-projev. Jen jsme to dořekli, začal se bouchat ručkama do hlavy. V tu chvíli jsme už o tom nepochybovali. Jeho máma ho v tu chvíli „přeprala“, vzala do náruče a držela mu ruce, aby si neubližoval. Zachovala absolutní klid a plačícího chlapečka prostě odnesla pryč.

Museli jsme se zastavit a rozdýchat to. Možná si někdo může myslet, že jsme přecitlivělí. Ať. Jenže nás to dojalo. Ten klid a správná reakce maminky, ten zmatek a bezmoc „ztraceného“ dítěte a hlavně ten přesný odraz. Můj muž to řekl přesně. „Tak jsme se viděli.“ Nutno dodat, že náš Kuba si u takových záchvatů neubližuje, a přece to bylo velmi podobné. I ten specifický velmi dětský až miminkovský pláč, který už v tomto věku děti nemají. Okamžitě jsme pocítili stesk po synovi, okamžitě se vrátil ten poměrně dlouho korigovaný pocit zoufalství, že svému dítěti nemůžete jen tak pomoct, že prostě v životě často a velmi bojuje.

Tyhle věci se mnou zamávaly. Lékařská prognóza ze včerejška a dnešní scéna s chlapečkem, který byl jen o málo starší než ten náš. A přišel večer a chlapeček se nám vrátil a umocnil mé celkové dvoudenní dojetí ještě víc. Hrál si už docela unavený na iPadu, když jsem si k němu klekla a chytila ho kolem pasu. Automaticky mi vlepil políbení a dál se věnoval pohádce. Pohladila jsem ho a chtěla se zvednout, ale on mě nenechal. Vzal mi ruce a dával mi je kolem pasu. A pak si mě přitáhnul, ruce kolem krku a doslova mě objal a muckal. Strašně mě tím zaskočil, protože tohle se mi ještě nestalo. A mazlil se a já mu šeptala, že ho mám ráda, a třepal se mi hlas. A říkám mu „Víš, Kubi, ty jsi můj chlapeček. A já jsem tvoje máma. Máma. A on najednou sám povídá MÁMA. Naprosto správně. Jedno A dlouhé, jedno A krátké. Zkrátka řekl slovo. Ne shluky slabik, ne přerušovaně. Poprvé řekl opravdu správně MÁMA.

Rozměr takového zážitku se dá jen stěží popsat. Ale každý auti-rodič to určitě pochopí. Občas se opravdu dějí zázraky:-)