Máme novou hru. Sedím tu u
notebooku a poslouchám šílený hlahol a chechtot. Občas zahlédnu zpoceného muže
a ještě zpocenější dítě.
Všechny děti se o prázdninách
začnou dřív nebo později nudit. Je-li ovšem dítě vynalézavé, vyhraje si se
vším. Na dovolené mu stačily kamínky na terase, občas iPad a jinak fungovalo
nové prostředí jako všelék na nudu. Jsme dávno doma a naše dítko se vrátilo k tomu,
co ho začalo bavit už na začátku léta.
Středobodem této hry je manželská
postel. Zatím můžu s klidem říct, že funguje pouze ta naše vlastní a fakt
doufám, že si tuhle libůstku nepřenese do jiné domácnosti, třeba ke kamarádům,
prarodičům apod.
Level 1: Rozbombardují se ustlané
lůžkoviny. Pyžama letí co nejdál do kouta, případně se s nimi šíleně mává
a točí. Někdy se peřiny přenášejí na jiná místa v bytě a my s mužem jsme
nuceni se na nich válet a dělat, že spíme:-) Pak nás dítko divoce budí, skáče
po nás a vůbec je nejradostnější, když se jen bezmocně snažíme ubránit.
Level 2: TĚLOCVIK:-) S pomocí
rodičů Kubík dělá kotouly, skáče pomalu až ke stropu, háže se s ním jako s pytlem.
Z toho je celý říčný, jako myslím každé dítko. Hned potom nutí muže dělat
totéž. Nezávidím mu to, házet svým pomalu dvoumetrovým chlapským tělem je pro
něj taky nářez. Říkám nezávidím mu to, protože tahle část je díkybohu jeho. S čím
totiž u synka začne jeden z nás, s tím si danou hru Kuba spojí. Takže
já v posteli skotačit nemusím, týká se mě spíš level 1:-)
Level 3: TĚLOCVIK II. Tato fáze
už se mi taky moc nevyhýbá. Aby člověk konečně mohl vypadnout z té postele,
vybere si menší „zlo“, které dítko spolehlivě zabaví. Začíná hra na schovku,
takže se běhá po celém bytě a vzhledem k hbitosti našeho prcka nám dá fakt
zabrat stihnout mu utéct a schovat se tak, aby nás nenašel. Po 5-10 minutách
takového řádění jsme už totálně splavení, dítko taky celé ulepené, ale ne a ne
přestat. Naprosto nevýchovně se v takovou chvíli uchylujeme k pohádce
nebo iPadu…abychom přežili:-)
Kdo absolvuje opravdu všechny
levely – takže můj drahý – zaslouží si vždy řádný odpočinek, většinou zírání do
ničeho, pomalé cigárko a vůbec je tak nějak omluven po té šichtě. Dítě je
šťastné a většinou vůbec unavené není:-)
Zbývá dodat, že existuje určitý „upgrade“
této hry, který už se tolik neobjevuje….v horkých dnech byl s námi ale
denně. Hra zůstává stejná, dítko se ovšem nadšeně svléká do naha. Není nic
neobvyklého na tom, že autíci se občas rádi svlékají, prostě je jim nahým
dobře. Pak už je jen na rodičích, aby naučili dítko rozlišovat situace, kde to
jde a kde ne. To bývá docela oříšek, zvlášť když nemluví, že.
Je to bizarní, zato ale docela
komické, jak ten malý naháč skáče po posteli. Párkrát jsem ho v té radostné
náladě fotila, ale pak jsem si začala připadat jako úchyl a ty fotky jsem ani
nestáhla.
Kuba je vůbec fyzicky velmi
aktivní. A docela neúnavný. Na druhou stranu, podle dostupných informací a
určitých srovnání máme dítě ještě docela klidné… No nevím, jaké to je, mít
ještě větší torpédo. To bych asi o zaměstnání ani pomalu neuvažovala:-)
Á propos – zaměstnání. Připomnělo
mi to jednu věc… Absolvovala jsem školení o jisté metodice napomáhající rozvoji
mozku dětí předškolního věku. Neboli co můžete s dětmi dělat, aby se jim
vytvářelo co největší množství nervových spojů… Jednou z pohybových aktivit,
které tomu napomáhají, je točení se kolem vlastní osy. Když paní lektorka
říkala, že máme zkusit dítě přemluvit, ať se párkrát do týdne točí, že stačí
10-15 vteřin, málem jsem vyprskla smíchy. Měla jsem chuť říct, že své dítě
rozhodně přemlouvat nemusím, točí se totiž často a ochotně samo:-) Inu autista.
Nutno ale dodat něco, co jsem nevěděla. Je nutno točit se jen jedním směrem,
žádné rozmotávání na druhou stranu. Zajímavé. Nevím, zda je to aplikovatelné na
autistu. Specifikem téhle diagnózy je právě to, že ony nervové spoje (synapsy)
se netvoří, jak mají. Nicméně točíme se stále a rádi. A často, pro jistotu:-)
Ale už se teda nerozmotáváme:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat