DOPRAVNÍ ZNAČKY

Nedávná krize jen pomalu polevuje. Celá ta únava a přetížení se mi odrazily na zdraví. Sice jen nachlazením a šíleným kašlem, ale i tak. V práci jsem vypustila poslední tři dny a už od středy nabírám sílu. Je to lepší.

V hlavě nosím potřebu psát, ale jaksi se mi všechno zdá tak nějak plytké. Náš život je stále stejný, někdy nahoru, pak zas zákonitě dolů. Někdy se s Kubou dějou zázraky, jindy nás drtí jeho auti-projevy. A mě přepadl pocit, že to všechno tady už bylo. A taky jako koho to bude zajímat, každý něco řeší... prostě smutek jak víno.

Ovšem. Dějou se i zajímavosti, o kterých není špatné napsat. Tentokrát je to na téma DOPRAVNÍ ZNAČKY. Naprostou náhodou jsem se dostala k aplikaci „Dopravní značky“ a stáhla jsem ji. Dítko si nejdříve prohlíží značky a poslouchá jejich název, pak si udělá test a z šesti vybírá tu správnou, která zazní verbálně. Připadalo mi, byť Jakub značky miluje, že tohle je příliš, nad jeho síly. Jak já se pletla!! Krom toho, že ho to baví, mu to taky úžasně jde. Po bleskurychlém „absolvování“ prvních dvou úrovní jsem přikoupila zbylé levely. A náš syn jede. Neomylně, přesně. Pamatuje si neuvěřitelné množství značek. I ty méně jednoduché, i rozdíly třeba mezi „nejvyšší povolená rychlost“ a „konec nejvyšší povolené rychlosti“.

Možná leckoho napadne, že to tak přece autisté mají. Že BÝVAJÍ geniální, s nadprůměrnými schopnostmi v určitých oblastech. No možná ano, ale zas tak moc jich takových není.  A ano, je-li dítě motivované a věc ho baví, tak bez ohledu na to, zda je nebo není autista, je schopno zvládnout hodně. Takže potud se v Kubíkově téměř pěti letech nijak nevymykáme.

Náš zázrak spočívá v něčem jiném. Ano, paměť má dobrou. A dokáže se soustředit. Ale hlavně – rozumí verbálnímu projevu!! Něco naprosto nemyslitelného se stává skutečností. Jakub už rozumí slovům. Už rozumí, když mu něco říkáme. Už nemluvíme cizím jazykem. Už slyší, co slyšet má, už prostě není mimozemšťan. Ještě si dobře vzpomínám na dobu, kdy ani nechápal pokyn „pojď sem“ nebo „posaď se“. Musíme se třeba hlídat, ať mluvíme v jednoduchých a kratších větách, ale jde to. Nahrává to komunikaci. Nahrává to jeho snaze mluvit. Je to k nezaplacení.

Někdy mívám pocit, že tempo, jakým v řeči postupuje, je šíleně pomalé. Logopedka i naše terapeutka mě zas onehdy vyvedly z omylu. To tempo je skvělé, říkají. A tak první dárek k Vánocům už máme. A Kuba se může těšit na svůj – dostane totiž mimo jiné i dřevěné dopravní značky:-)