TRADICE

Letošní Vánoce by mohly být jiné. I když, říkala jsem si to už minimálně jednou, optimisticky nazírajíc na Kubovy pokroky. Loni po půlroce ve školce byl podstatně lepší, lepšila se jeho sebeobsluha, porozumění, mírnily se afekty. Malovala jsem si, jak že bude báječné, až podle fotek na vánočních dárcích (vizualizace, kam se podíváš) bude rozdávat balíčky. No… nerozdával. A místo poklidných svátků přišla jeho až zvířecí divokost, která pokračovala i v novém roce a která docela rozhodila i jeho paní učitelky. Období pak ale pominulo a zas se vše zklidnilo.

Letos jsme zase na vánoční balíčky dali fotky. A věříme v totéž. Uplynul další rok a Kubík je o míle dál. Rozmlouvá se, mnohdy chápe mluvené slovo, když chce, je i docela sociálně zdatný. Jemná i hrubá motorika šly rapidně nahoru, ovládá nápodobu jako běžné děti. Je toho hodně, co se změnilo.  Víc než kdy dříve víme, že nás vnímá. I když to tak nevypadá. A tak mu letos opravdu nachystáme pravý Štědrý den. S tradicemi, zvyky, tajuplným zvonečkem a překvapením pod stromečkem. Aby, pokud toho je schopen, pochopil, o čem vlastně Vánoce jsou, a věřil na Ježíška, jak jen to půjde.

Začali jsme adventním svícnem. Miluje oheň a svíčky, a tak tohle docela sklidilo úspěch. Až se divím, že nás od začátku nenutil zapalovat svíčky všechny čtyři. Jestliže totiž zapálím jednu svíčku, zpravidla mi dotáhne svícny z celého bytu a vyžaduje, aby hořely všechny. Pak pozhasíná světla a bez ohledu na to, co člověk zrovna dělá (třeba peče cukroví) prostě nesnese světlo a kouká jen do plamínků. Je pro mě jen záhadou, proč je jeden svícen od začátku v absolutní nemilosti. Je pěkný, byl to dárek, jsou na něm sněhuláci a krásná stužka. Ale Kubovi nějak záhadně vadí. Kdekoliv ho položím, okamžitě mi ho donese, ať ho někam uklidím. Nesnese ho. No budiž. Skončil nad televizí, odkud ho fakt nesundá:-) a až dostanu odvahu, tak ho i zapálím, tedy zviditelním:-) 

Jiná kapitola je cukroví. Naše „čichově hypersenzitivní“ dítě žádné nehodlá ochutnat! To se ovšem nevztahuje na syrové těsto. Tam ochutnával ažaž. Jakmile ale nabídnu báječného perníkového sněhuláka, doslova utíká. Zatím jsem nepřišla na fintu, jak ho opít rohlíkem a přimět ochutnat a tuším, že letos to, jako i v minulých letech, zase neklapne. Raduju se tak akorát z apetitu mého muže:-) 

Zdobení perníčků bylo taky zajímavé. Kubu zaujaly barevné tubičky a nehodlal nám kromě bílé žádnou dát. Po úporných snahách jsme se střídavě protloukli ke žluté a zelené, ale červenou, tu střežil dobrou hodinu. Když jsme si uzmuli, co chtěl zrovna mít, tak nejdřív horečnatě ukazoval, ať mu to laskavě vrátíme:-) a pak dokonce donesl své kartičky barev, co má v komunikační knize. „Rodičové pochopte, teď chci zelenou a teď zase žlutou.“:-)

Letos taky zpíváme koledy. A občas s námi vybraná slova z textu zpívá i Kubík. A občas zase při prvním tónu zahlásí důrazné NE, jakože teď prostě zpívat nebudeme. Když to jeho NE ignoruju, zopakuje ho, případně ke mně naběhne, dívá se mi na pusu a částečně se směje a částečně zlobí a přemýšlí, jak tu matku ve zpěvu zastavit:-)

Vánoční tvoření, to je hotová katastrofa. Respektive totální nezájem. A tak zimní krajinky, vánoční stromečky, vločky nebo andílky maluju a vyrábím sama. Kubík o to jeví zájem pramalý, nebo se k tomu zachová jako k tomu exkomunikovanému vánočnímu svícnu. Hm. Kéž by to bylo příští rok jiné. Může mě doslova urvat, když pak běží nějaká výtvarka v televizi a náš chlapeček se zaujetím nejen sleduje, ale i napodobuje všechny aktivity. Mít ty pomůcky po ruce, máme výrobků plný byt. Tak tohle pro mě, to je teda k vzteku. Ale co se divím, to je zas jen typicky autistické...

Je to prostě pestré. Jistojistě ale vím, že mě to předvánoční zdobení a chystání letos, i přes různé neúspěchy, baví, dojímá a těší víc než za celý život. Zbývá jen věřit, že nám synáček nezboří stromek, sní aspoň maličko ze slavnostní večeře a nebude chtít rozbalit dárky, které mu nepatří:-)