Obdivuju všechny bloggery, kteří píšou reálný DENÍK. Tzn. že
příspěvky přibývají denně, obden, nebo alespoň třikrát do týdne. Já toho nejsem
schopna.
Čtvrtý měsíc pracuju a začínám to velmi cítit. Mám radost,
že vydělávám, mám radost, že jsem v kontaktu se světem, mám radost, že se
cítím být platná. Ale taky mě to velmi zmáhá. Je večer, mám chuť něco napsat a
v hlavě mám vymeteno. Ve své práci se prakticky nezastavím. Doma
jakbysmet. Kubík vyžaduje naši asistenci a přítomnost stále u všeho nebo téměř
u všeho, co dělá. Je to skvělé, je to kontaktní, je to ale i úmorné. Večerní rituály
a uspávání jsou zpravidla kolem deváté hotové. A pak začíná ten volný čas. A v něm
už nezbývá energie, síla. Maximálně mám chuť zalézt a spát.
Šidím sama sebe. Šidím duševní hygienu. Šidím manžela, šidím
NÁS. Jedu na plné obrátky, snažím se vychovávat
dítě, zvládat práci, stíhat domácnost. Advent, dárky, pohodu.
Vnitřní pohoda ale schází. Pocit permanentního stresu,
nestíhání a nadměrné únavy je zničující.
Co s tím? Určitě existují auti-rodiče, kteří tohle
překonali. SOS!
Respektive vím, co s tím. Má se žít. Má se dávat dítě
na hlídání. Má se čerpat energie alespoň z krátké svobody bez dítěte.
Jenže hlídání máme víceméně v háji. Pakliže v háji není, je to stejně
dost obtížné. Naše dítě totiž prochází silnou fixací na nás na oba.
Zlobím se. Na lidi v práci, co ke mně bývají občas
nespravedliví, na nároky, které cítím ze všech stran. Na nedostatek pochopení
tam, kde bych to bývala čekala jinak. Na celý svět. A nejvíc sama na sebe, už
strašně moc totiž nechci být utahaná a přepadlá!
Žádné komentáře:
Okomentovat