Marně se snažím vzpomenout, kdy
jsme naposledy s mužem podnikli něco v rámci duševní hygieny. Něco
jako výlet, návštěvu kina nebo divadla nebo prachsprosté popíjení v baru.
Jelikož si nemůžu vybavit, kdy to bylo, je to stoprocentně až příliš dávno. A mám
pocit, že to začínám pociťovat. Ne tedy nedostatek alkoholu:-), ale rozhodně
nedostatek psychické pohody a určité relaxace.
Únorové šedé dny moc nepomáhají.
Je málo sluníčka a moc starostí. Nemluvě o auti-období malého Kuby, které nás
energií taky zrovna nedobíjí. Jenže jaksi nenacházím sílu něco domluvit,
vymyslet, zorganizovat. Jdu třeba po ulici, vidím plakát o fajn představení a
říkám si, to by mohlo být dobré divadlo, třeba pojďme. Pak mi projde hlavou, že
kdovíjak by to bylo s hlídáním a navíc to naše dítko je teď vážně náročné
a nevím, jestli je na tohle potenciální „hlídač“ připraven. A pak mě napadne,
že se mi třeba za to ani nechce utrácet. A tak z toho nic není. A takhle
je to se vším. Plus skutečnosti, že v zimě se mi večer ven vážně moc
nechce. Jsem zimomřivá.
Plynou dny a týdny a my jsme
unavení, jenže se zkrátka na nic tak nějak nezmůžeme. Každý psycholog a
stoprocentně i naše dětská neuroložka, velký zastánce auti-rodičů, by nás
nepochválili. A měli by pravdu. Děláme to špatně. Ale jaksi nejsme schopní to
změnit. Pravda, ani není moc lidí, kteří by nám sami od sebe nabídli pomocnou
ruku a řekli „Dejte nám malého a jděte se
odreagovat.“ Oprava – není nikdo takový. Až na naši chůvu, která nám volný
víkend dala jako vánoční dárek. Takže duševní hygiena přece jen bude. Brzy. Jenže
co potom, jak dál? Jak dlouho se dá takhle žít, než se člověk zhroutí?
Strašně moc doufám, že to takhle
nebude pořád. A taky doufám, že tahle dnešní zeď nářků neodradí tu hrstku lidí,
co čte tento blog:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat