Vzhledem k diagnóze autismus
musíme pravidelně podnikat řadu návštěv odborníků. Máme kvůli tomu dokonce
tabulku, jelikož všechno je to potřeba někde organizovaně vést – zapamatovat se
to nedá ani náhodou. Pro letošek máme téměř hotovo. Jenže – naše „nová“ psycholožka
po ani ne roce spokojeného docházení jde na mateřskou. Takže nás čeká třetí
volba psychologa.
Přemýšlela jsem tak nad tím a
poprvé za celou dobu mě napadlo se vzbouřit. A nikam nechodit. Chudák Kubík si
musí často zvykat na různé a nové lékaře a ti po něm zpravidla chtějí nemalé
výkony. A po nás to zas znamená ukrutné nervy, vyplácanou dovolenou nebo
náhradní volno a nezřídka cestování za lékařem bůhvíkam.
Jsem poctivec a k lékařům mám
respekt a úctu. Jenže čím dál častěji mi připadá, že to je jen pro formu.
Diagnózu máme, konkrétní rady do konkrétní práce a života s autíkem nám
nikdo nedá a zprávy jen zakládáme, vzájemně kopírujeme a především předkládáme
při přezkumu nároku na příspěvek na péči. Ale pořádná konzultace skutečných
problémů? Jakákoliv konkrétní pomoc, materiály pro práci s dítětem,
konkrétní tipy? Ne. Takže jsme dokola jen nuceni se objednávat, dostavovat se,
povídat tu stejnou pohádku všem navzájem a ti všichni navzájem pak čerpají ze
všech těchto zpráv, ze kterých pak vznikají jakési „směsky“. Hromadíme papíry,
abychom mohli pravidelně jednou za čas opět dokazovat, že naše dítě není
zdravé. Tohle je jedna z nejsmutnějších stránek v životě rodičů dětí
s hendikepem.
Takže stejně budeme muset k novému
psychologovi. Opět. A poneseme hromadu zpráv, co se nám kupí už tři roky a
budeme znovu mluvit o tom, jaký náš syn je anebo není. A budeme nervózně čekat,
jak nového odborníka přijme on sám. Ach jo.
Žádné komentáře:
Okomentovat