Poslední dva týdny jsou vážně pestré. Nakupilo se nám doma
tolik úkolů, v práci to samé v bleděmodrém a Kubík si opět vybírá své
auti období. Kdo by se ale na něj zlobil, že. Prostě to k němu patří a je
potřeba to chvilku vydržet. Třeba ho taky něčím štveme a teď si to kompenzuje.
Kéž bych mu někdy aspoň na chvíli viděla do hlavy!
Absolvovali jsme prevenci u zubaře. Já v křesle, Kuba v čekárně,
prohnutý a vyděšený a bránící se ze všech sil. Ovšem taktika pomohla a
zvítězili jsme:-) Prevence proběhla. Zatímco on se může radovat, mně po jednom
vrtání čeká ještě další. Na rok pokoj. Jupí!
Druhý den proběhlo sezení u psycholožky. Pracovat se mu moc
nechtělo a k sezení u stolu ho přiměly jen předměty, se kterými měl
pracovat. Plastové tvary různých velikostí a barev byly objevem dne. Škoda, že
se něco takového nedá pořídit. Nejste-li zrovna klinický psycholog, že. Různé
přiřazování tvarů a logických dvojic tvarů šlo jen pod pohrůžkou odebrání
odměny = odebrání Kinder vajíčka. Mezitím ovšem proběhlo nekonečné kutálení a
řazení do řad, až jsem se musela smát. A psycholožka taky. Na kreslení už jsem
neměla dostatečně silný kalibr k motivaci a tak jsme opět odešli s nedokončeným
souborem testů.
Téhož dne jsem měla večerní poradu v práci. Ta mě
zřejmě natolik zřídila, že následující den ráno jsem se vzbudila s migrénou
takovou, že bych se o ni mohla opřít, kdyby to šlo. Neschopna pohybu jsem ani
nevzala Kubu do školky, ani nešla do práce.
Další dva dny jsem v práci i doma večer honila tolik restů,
až to pěkné nebylo. Leč s dobrým pocitem jsem odcházela na víkend, stihla
jsem totiž skoro vše. Páteční večer byl věnovaný oslavě narozenin mého táty,
což se vyvedlo tak, jak bych nečekala. Skvělý večer! Spousta smíchu! Jenže jak
říká tchyně: „Ze smíchu přichází pláč.“ To sedí. Noc jsem skoro probděla s urputnou
bolestí hlavy, kterou jsem ještě umocnila, když při mizerném odhadu na posteli,
kde běžně nespím, jsem praštila čelem do zdi tak, že jsem myslela, že umřu. Skoro
na umření mi bylo i ráno, kde krom bolehlavu přišla teplota a střídavě horkost
a zimnice. Někdo na mě prsknul chřipku, říkám si.
Sobotu i neděli můžu škrtnout z kalendáře. Prakticky
jsem je prospala. V podobném duchu jsem pokračovala i dál. Teprve zítra se
chystám do pracovního procesu.
A náš chlapeček má zase zavřené uši. Běhá, skáče, má spoustu
nevybité energie. Nechce se mu moc mluvit, fláká to velice. Neustále si brouká
něco, čemu absolutně nerozumím a co mi ani nic nepřipomíná. Co se mu to honí
hlavou? Denně se rozčiluje a vzteká, když má jít do sprchy. A to vodu miluje!
Práská sebou na zem, o zeď nebo dveře. Občas se bouchne rukou do hlavy. Špatně
se na to dívá, ale je to holt auti. A náš kluk auti je. Na druhou stranu paní
učitelky ve školce ho velmi chválí, tak nevím, co si z toho vybrat. Možná
jen zkouší nás doma. Kam až může. A my se snažíme být nekompromisní a důslední.
Pravda, někdy si z toho Kubík nic moc nedělá. No jo, hlavně vydržet! A
nepo... se:-)
Pozitivní přístup je totiž klíč. Klíč k tomu se úplně
neunavit, neupadnout do deprese, nebýt hysterická na dítě, které je samo tak
trochu hysterické:-) I klíč k tomu mít ze sebe lepší pocit, že věci
zvládnu v klidu. Někdy je těžké ho udržet, ale někdy to jde. A někdy vám k tomu
pomůžou i lidi kolem vás. Třeba mě inspirovala nedávno jedna máma, co vodí
svého syna do naší speciální školy. Je to vozíčkář, nemluví, je na plenách a
pomalu ani neudrží hlavu. Rok je dennodenně vídám a rok je mi z toho smutno.
A najednou se stalo, že jsme se daly do řeči. A ona byla skvělá! Péče o kluka
ji sice zmáhá, ale při tom i pracuje. Jako asistent pedagoga u autisty. Uf.
Pěkný zápřah takhle celý den u hendikepů. Ale to není všechno. Chystá se
studovat druhou vysokou školu, kvůli budoucnosti. Nechce se smířit s tím,
že s invalidním důchodem jejího syna po základní škole končí i její život.
Tleskám!!! Obdivuju! A to jsme se shodly, že každý den v devět večer už
padáme na ústa.
Smekám před ní. A při první příležitosti jí poděkuju za ten doping,
který mi poskytla, ani nevěděla.
A taky děkuju svému muži. Musí být strašně unavený.
Fantasticky mě podržel a všechno bez řečí zastal. Snad už bude zase líp a budu
ho moct trochu hýčkat. Na revanš:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat