KDO JSEM

Už si nepamatuju, jaký byl život před autismem. No, pamatuju si zásadní věci, co se staly, ale přestávám vidět sama sebe. Kým jsem byla, čím jsem žila, pro co jsem se dokázala nadchnout, co mě bavilo. Po čem jsem toužila. Co mi nevadilo a dneska mi vadí a naopak. Sedím takhle v sobotu večer, Kuba spí, přemýšlím, nálada je těžká jako poslední dny. Sice cítím, že se odlepuju ode dna, a že už bylo načase, ale docházím ke zjištění, že jsem se strašně moc změnila.

Dítě nasměruje priority jinam. Myslím, že kdo to tak nemá, je spíše výjimkou. Jenže se tak zpravidla stává intenzivněji na pár let, pak to poleví, věci se trochu vrátí do starých kolejí. Autismus mi tuhle možnost vzal. Myslím, že naše rodičovství bude už vždycky VELMI intenzivní. A pravděpodobně i VELMI náročné. Nezbývá prostor na sebe sama. Zatím ho nevidím. Třeba je, ale něco dělám (e) špatně. Když se občas objeví volný večer jako dnes, stane se, že začnu myslet na to, co bych mohla dělat, co by mě bavilo. Honem přemýšlím, jak tu volnou chvíli využít. Smutné je, že ani dnes mě nic nenapadá. Přitom cítím, jak to ve mně vře a jak strašně toužím po NĚČEM. Po jakési změně, po nových impulsech, po pozitivní energii. Po něčem, co by mě naplňovalo.

Pustila jsem si první díl seriálu Cirkus Bukowsky. Bylo to skvělé. A pak tu zase sedím a nevím, co sama se sebou. Serfuju, ale mám neodbytný pocit, že všichni kolem mě žijou, jen mně to všechno jaksi protéká mezi prsty. Je to jen únavou? Přetažením? Nebo se to všechno opravdu někam podělo?

Kým jsem dřív bývala? Nečekala bych, že se budu v pětatřiceti hledat. A přesto to tak je.

Známí mi říkávají, že jsem silná. Možná jsem silná zvládat autismus. Na všechno ostatní ale sílu začínám postrádat. I na svůj VLASTNÍ život. Na věci jen pro mě. A mám silný pocit, že jestli na nové radosti a na energii, co mi chybí, brzy nenarazím, bude to cesta do pekel. 

Snad přijde změna. Bude jaro a nová příležitost se nadechnout. Držte mi palce:-)