Kdybych se v uplynulých dvou
týdnech poctivě věnovala psaní blogu, asi bych byla příšerně negativní. Kdybych
našla ty mikromomenty volného času, asi bych psala jen samé těžké záležitosti,
což by, dost možná, ztrácelo už i svůj terapeutický efekt. Nastaly trochu těžší
časy, ale bojujeme.
Dnes to ale za zmínku rozhodně
stojí. Všichni ti, co mají autisticky nebo jinak hendikepované dítě, jistě
pochopí, že zvládnutí malé i velké potřeby se rovná pomalu zázraku. Který,
pokud přichází, přichází většinou dost opožděně. Teď bych si byla schopná dát i
panáka, jelikož se zdá, že náš syn uspěl i v oblasti „velká potřeba“. Zdá
se, že budeme moci konečně ochotně věnovat pleny jiným rodičům ze speciální
školky a přestaneme se trápit večer co večer s šíleným rituálem končícím
plnou plenou...
Tomu se říká důvod k radosti.
Ve dnech, kdy je náš autík prakticky nesnesitelný, velmi autistický, divoký a
vzteklý, přijde den a on nás takto překvapí. Prostě se mu to párkrát podařilo
náhodně a on konečně slavnostně pochopil, že takto je to jednodušší a že to lze
vykonat prakticky kdykoliv. Jupí! A odměnil nás takto překvapivě i přesto, že
jsme dnes na něj ušili pěknou torturu. Čili dost o ho.... a teď už o tortuře.
Auti-děti nemají rády stříhání
nehtů. Stříhání vlasů. Umývání vlasů. Někdy i umývání samotné. Náš syn to
všechno docela zvládá, až na ty vlasy. Jenže už dvakrát přesouvaný termín jeho
stříhání způsobil, že to měl už docela na culík, kotlety se mu občas nechutně
válely v ušním mazu a vlasy lezly do očí. Byl prostě hipík.
Dnes přišla moje kadeřnice. Chodí
k nám domů, jelikož mezi lidmi toto absolvovat nelze. Zpočátku je Kuba
rád, že ji vidí. Radostně ji zdraví. Pak přinášíme dětskou židličku, jelikož z té
nám tak lehko nepláchne. Dnes to byla skutečně síla – nacpat ho do židličky nám
zabralo dobrých deset minut. Urputný křik a odmítání nebralo konce. Stříhání
probíhá vždy za střídavých záchvatů odporu a vzteku přes krátkodobé rezignace a
oslabení. Jeden drží ruce, druhý hlavu. A všichni, ale úplně všichni, se děsně
potíme!
Hurá – po patnácti minutách
(zlaté ruce mojí kadeřnice!!) zjišťujeme, že máme vážně kluka a ne holku:-)
Utahaný, s červenýma očima, se náš synáček ochotně vydává do vany zbavit
se všech těch vlasů. A že jich bylo.
A tak jsme to zase nějak přežili.
A tentokrát se v zápalu boje kadeřnice ani nestřihla do ruky. Takže
výsledek skvělý. Jen jsme si tak říkali, co budeme dělat za rok, až se nám do
židličky nevejde...? No, dle doporučované psychohygieny je potřeba si
připomenout, že máme řešit problémy, až nastanou, neboli nehasit, co nehoří... Prostě si na to počkáme:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat