Sedím u kuchyňského stolu, žvýkám rohlík se šunkou. Téměř
nesvítím a doufám, že to Kubíkovi pomůže usnout. Dnes byl po dvou týdnech
nemoci konečně ve školce a je plný dojmů. Po mém marném pokusu mu povyprávět
pohádku nebo zazpívat písničku – na obojí se mi dostalo afektovaného NE! – jsem
pokojíček opustila, nakonec i usínat by mohl už sám.
Padám únavou, třesou se mi ruce a vyčerpání způsobuje, že
mám dva svetry a čaj a teprve teď mi není tak moc zima. Přemýšlím, jak dlouho
se dá jet na takhle plný plyn. Jenže má hlava je tak vygumovaná, že na nic
nepřicházím.
Je to poměrně jednoduché, krom dítěte byl (a stále je)
nemocný i můj muž. Není na místě vtipkovat o smrtelné nemoci mužů – rýmečce a
kašlínku. Tentokrát určitě ne. V praxi to znamená, že muž už více než
týden prakticky neopouští ložnici a horečka lítá tam a zpět, jak si tělo
zamane.
Tyto tři odstavce mě trochu unavily. Beru si čokoládovou
tyčinku.
Permanentní péče o mé muže mě po týdnu už zdatně zdolává. Je
to běh od 6-7 rána do 8-9 večera. Pauzy nejsou. Prostě nejsou. A jelikož jsem
ten týden nebyla v práci, po večerech jsem pak od té deváté bušila do
počítače v pracovních věcech.
Dnes Kuba konečně ve školce. Já v práci. I když by se
dalo zrovna tak říct v blázinci. Pak jupí honem domů, zkontrolovat maroda
a jít vyzvednout dítě. S dítětem dvě hodiny venku v tom předjaří. Pak
malý opušťák v podobě návštěvy kadeřnice, což si ovšem přeunavená osoba
jako já stejně nevychutná, navíc s obavou, že každá další minuta navíc
totálně ničí mého muže jako dočasného ošetřovatele. Vracím se, třepou se mi
ruce, jsem zmrzlá. Dochází mi, že jsem nevečeřela.
A pak ten rohlík. A čokoláda. A ruce se stále třesou a v hlavě
stále prázdno. Volný čas se kamsi poděl, neumím ani relaxovat. Hlava, myšlenky,
stále to jede. Strašně bych se potřebovala naučit meditovat!
V takových dnech se touhy a priority smrskávají na
několik málo podstatností – zdraví, zdraví a znovu zdraví. Čas být spolu a věci
prožívat. Získávat i dávat energii. Prostě žít, ne jen se takhle držet tak tak
na nohou. Začínám si říkat, že to možná odnesu – na zdraví duševním nebo
tělesném. Nebo na obojím. Je načase přemýšlet, kde se ten plyn dá ubrat. Někde
to jít musí.
Čokoláda bodla. A Kuba usnul. Sláva. Z plánovaného žehlení nic nebude.
Jdu upadnout do bezvědomí:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat