JAK SE ŽIJE V BLÁZINCI

Poslední dny mám neodbytný pocit, že žiju v blázinci. Pořád se u nás piští, houká, vztekle křičí. Naději jsem začala upírat na úplněk, který byl před dvěma dny a kterému jsem přičítala tu nedávnou šílenou Jakubovu náladu. No. Úplněk je za námi a krom mírného zklidnění se valného zlepšení ne a ne dočkat. Kuba se uzavřel do svých autistických pohybů, zvuků, stereotypií. Skoro nemluví, má zavřené uši a na většině smysluplných aktivit naprosto odmítá spolupracovat. Tak třeba logopedka by zaplakala... ale těžko s tím něco nadělám. 

Je období dovolené, a všechno, na co si troufáme, jsou malé a velmi opatrné výlety. Asi jsme to někde v podvědomí měli, že letos nemá cenu cokoliv plánovat, zamlouvat, natož předem platit... Loni jsme strávili týden v čtyřhvězdičkovém hotelu a ani jednou jsme nemuseli v tom luxusním prostředí řešit afekt. Zpětně to moc nechápu, ale rozhodně zamáčknu slzu lítosti, že letos jsme prostě svázaní. 

Nepotřebuju čtyřhvězdičkový hotel ani velké dálky, abych měla pocit, že jsem si užila dovolenou. Co mi ale chybí, je prostá radost a těšení se na každý volný den. Nejsem neskromná a radost mi dělají i pomalá rána a volné tempo. Zatímco ale jindy bych plánovala, chystala věci na cesty, letos se prostě nedokážu den co den zbavit strachu a vnitřní nervozity, co zas přijde za příšernost. Odkud zas budeme vynášet našeho autistu v náručí, zatímco on nás bude v afektu fackovat a kopat a my tak budeme mít co dělat, abychom těch 18kg udrželi. Okolí se pak divně kouká, co že je to za příšerné dítě nebo neurotické rodiče. Domů přicházíme zpocení a vyčerpaní. Pokud se z domu vůbec odhodláme vyjít. 

Už teď vím, že si z různých stran vyposlechnu něco o tom, jak jsem si to dva týdny v kuse dovolenkovala. A já řeknu, jak jsme se doma trápili. A z druhé strany pravděpodobně přijde něco moudrého v tom smyslu, že NO ALE DO PRÁCE JSEM NEMUSELA!!!

Nemusela. A to bylo a je zatím prima. Tak kde je ta nabytá energie? Drží se mě permanentní smutek. A na rty se mi pořád derou slova o nespravedlnosti. A sama na sebe se za to všechno zlobím.  Prostě teď hrozně moc bojuju. A možná Kuba ten můj vnitřní boj cítí a taky ho to ovlivňuje. Ale někdy to prostě nejde tak ustát, jak by si člověk přál.