LEKCE

Včera jsem si uštědřila lekci. A hned potom, jako když se dějí věci z nějakého důvodu, mi byla uštědřena ještě jedna. Ve stejném duchu. Jako potvrzení toho, co se stalo předtím.

Kuba má zánět spojivek. Jsme doma, šetříme se. Znuděnost ho začíná dohánět a z nudy, jak víme, vzniká problémové chování. I to včera přišlo. V jeden moment jsem od něj chytla parádní herdu do zad. Vytočilo mě to a tu ruku, která mě praštila, jsem třikrát plácla. Kuba se rozplakal, já jsem musela odejít se uklidnit. Pak jsme se „udobřili“, všechno bylo zase v pořádku, ale mě ta ruka bolela za něj. Vyčítala jsem si, že mi ruply nervy, že to nezvládám. Vnitřní bolest z podobného incidentu jsem několikrát zkusila a dostává se mi až do morku kostí. Ne proto, že by ho to extra bolelo, a já nejsem ten typ, co by jedno plácnutí řešil jako domácí násilí. Určitě jsou situace, kdy plácnutí přes zadek nebo ruku, která zazlobila, vymezí jasnou čáru, že tohle už ne.  Co mě ale trápí, je to, že já vlastně nevím, jak moc konkrétní situaci rozumí a jestli si z toho vezme něco k srdci. Zkrátím to – včera mě to srazilo na totální dno a bylo mi to hrozně líto.

Večer jsem projížděla auti-servery a narazila jsem na článek, který napsal jistý vysoko funkční autista žijící dnes na samotě v zahraničí. Psal o tom, jaké to pro něj bylo v dětství, čím se lišil, jestli se mu posmívali atd. A pak to přišlo. Doporučení pro lidi žijící s autistou. Nebude to přesná citace, ale bylo to asi takto: „Neberte nám naši identitu. Nekřičte na nás a nebijte nás.“

Bylo mi strašně. Sice jsem ho jen plácla, ale... A občas při nervech zakřičím... A teď si přijde klidně autista a řekne mi, že mu to dělalo v dětství zle. Připadala jsem si jako provinilec roku. Jako ta matka, která na svého autistického syna křičela a vyčítala mu, že ji neposlouchá, až jednoho dne zjistila, že má silné problémy se sluchem... Tenhle příběh je vypůjčený a stal se známé mé kamarádky, a přesto mě při tom, jak mi ho říkala, bylo hrozně. Za tu mámu, která ten křik už zpátky nevrátí. A tak jsem se cítila včera. Opravdu provinile, jako by někdo přišel a ukázal na mě a řekl KONEČNĚ SE SEBER.

Naštěstí tahle lekce opravdu k něčemu byla. Přečíst si to bylo víc než tisíckrát si říkat „uklidni se, hlavně zachovej klid, křik nepomůže“. Protože to jsem si říkávala. A teď přišlo černé na bílém, že to je špatně, co občas dělám. Dnešní den byl úplně jiný. Opravdu jsem si v sobě nesla nebývalý vnitřní klid a i v situacích, kdy bych normálně vyletěla, jsem reagovala absolutně jinak. Zatím mi připadá, že to fungovalo. Hlavně se cítím jinak. A moc doufám, že i Kuba se cítil jinak. Lépe.

Přesně tenhle moment pro mě symbolizuje vytažení z několikatýdenního bahna zvaného vůbecnevímcoteďdělat. Tak teď to vím víc než dřív. A je úleva to vědět. Snad se opravdu vyhrabeme směrem ke konci toho tunelu, ve kterém jsme dlouho dřepěli. Protože Kuba dnes povídá, zpívá, dokonce i logopedicky pracoval. Jedl bez protestů a všechno, byl hodný. Možná je to všechno náhoda. Ale to, co se stalo včera, docela jistě náhoda nebyla. A kdokoliv to způsobil, patří mu VELKÉ DÍKY!