Už ani nevím, kolikrát jsem to prožila. Cestu k lékaři,
psychologovi, terapeutovi; takovou, která pro mě znamenala nervy z toho,
jestli bude syn spolupracovat. Jestli předvede nějaký výkon, nechá se vyšetřit,
kolik afektů z toho vyplyne.
Zpětně nechápu, že jsme absolvovali už třikrát nebo
čtyřikrát EEG. Řadu psychologických sezení spojených s prací nad úkoly.
Pobíhání po ordinaci s rudým kobercem – kde jinde než u psychiatra.
Třikrát vyšetření očního pozadí. Několikrát zubní prevence.
Zatím jsme to všechno vždycky ustáli. Bohužel se zvyšujícím
se věkem se Kubíkův odpor ke všemu podobnému zvyšuje a komunikace není ani
zdaleka taková, abychom si dokázali poradit pomocí řeči nebo i obrázků. A i
kdyby Kuba chápal....jakmile se mu to nelíbí, je to konečná. Do našich
vysvětlovacích a motivovacích pokusů zní donekonečna hysterické Nééééééééééé!.
Dnes jsme se pokusili nechat ho vyšetřit kvůli toxinům v těle,
jelikož jsme se rozhodli zkusit řízenou detoxikaci těla pomocí bylinek. Byť alternativní
cesty nejsou pro nás s mužem zdaleka typické. Ale, nutno přiznat, tonoucí
se stébla chytá. Tak to prostě je.
Po příchodu do pracovny terapeutky – kamarádky byl Kuba
docela v pohodě. Za chvíli nicméně naznal, že je tam nuda a nachystal se k odchodu.
Pohotový muž načetl na youtube první video „Jen počkej zajíci!“ Kuba si mi ochotně sednul na klín a koukal.
Vzala jsem mu levou ruku a položila na stůl – bylo to potřeba. V tu ránu
bylo po všem. Úprk byl až hysterický. Muž se jal povídat o synkovi kamarádce a
já s Kubou procházela budovu.
Zkoumali jsme nápojový automat. Kubíkovo nesmělé „penízek“
mě přimělo k prvnímu pokusu o motivaci.
„Pojď, na chvilku
půjdem za tetou a pak ti dám penízek a něco koupíme.“
„Néééééé!“
Další chození po budově. Návrat do pracovny – útěk z pracovny.
Hned za dveřmi pracovny si sednul na lavici. Snědl křupky i čokoládu. Další
cesty po budově.
„Jdeme za tátou?“
„Ano.“
U pracovny – Néééééééééééé!
Odchod k automatu. Návrat do pracovny. IPad. Na minutu. Odchod z pracovny.
Cesty po budově. Jízda výtahem zpět.
Návrat do pracovny. Vkrádání se do sousedního skladu. Hra s bublinkovou
folií. Zájem o polystyren a následné uhašení nadějí. „Néééééééééé!“ na otázku, jestli si to vezmeme k tetě na stůl.
Zájem o sklad ukončí vytažením některých klíčů ze skříněk, rozmotáním
srolovaného plakátu, pohozením folie.
Cesty po budově.
Návrat do pracovny. Mobil s pohádkou o vlkovi a zajíci.
Úspěch. Kuba mi sedí na klíně. Kouká na pohádku. Po pár minutách přesedám na
židli blíž ke kamarádce. Kuba mi to odpouští. Jednou rukou ho pouštím, abych
chytila elektrodu, Kuba slézá z klína a jde klečet k pohovce, metr od
nás a samozřejmě zády.
Pohádka stále drží. Říkám si, že si k němu sednu na
zem. Posuneme stůl a nějak natáhnu ruce. V ten moment dítě odkládá mobil a
začíná se oblékat na znamení MÁM TOHO DOST A TEĎ UŽ VÁŽNĚ JDU.
A tak jdem. S nepořízenou. Zpocení až na zádech, mně
startuje migréna. Teda věděla bych o lepších způsobech, jak strávit hezké
říjnové odpoledne.
O dalších pokusech dítě vyšetřit budu neprodleně
informovat:-) A teď odcházím vymýšlet novou strategii:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat