ŽASNEME

Detoxikujeme už čtrnáct dní. A já musím své dojmy, vjemy a pocity z Kubíkových projevů sem napsat, protože je neuvěřitelné, co se děje a že se to děje. A dost možná to může být zajímavé pro ty, co o detoxu přemýšlejí. Stojíme nohama na zemi a to, že se něco děje, samozřejmě s detoxem nemusí souviset, ale asi by to byla opravdu velká náhoda…

Jedno ze zjištění u testů znělo, že Kubík má v sobě tzv. zapouzdřené emoce. Spoustu prožitků a vjemů, u nichž nedokázal prožít vzniklé emoce, protože je zkrátka neumí ze sebe dostat. Vždycky jsme pozorovali pouze absolutní radost nebo absolutní vztek. Ode zdi ke zdi a nic mezi tím. Žádný stesk, smutek, strach, nic dalšího. Je známo, že autíci neprojeví emoce, když neví jak. A tak si je v sobě kumulují a kumulují, až mají v sobě, jako náš syn, hotovou banku zapouzdřených emocí.

A najednou, už třetí den, se dějou věci. Kuba táhle, smutně a tiše poplakával v posteli, jako by mu bylo prostě smutno. Přisuzovali jsme to zlému snu. Druhý den Kubík začal přes den kňourat zase. Oba s mužem jsme měli hodně práce a on si zkrátka musel hrát sám. Nějakou dobu nám to „trpěl“, ale pak prostě přišel a tak, ale tak smutně plakal a pověsil se na krk, že jsme byli naprosto v šoku. Později zlobil a hrál si, s čím neměl. Můj muž ho vyvedl za ruku z té situace, ale jelikož to bylo trochu nebezpečné, co Kuba prováděl, tak ta reakce byla trochu prudší. Kuba se nečekaně rozplakal – jakoby se polekal, dostal strach, nevím. Vím jen to, že tohle jsem u něj NIKDY neviděla. Jako by se otevřela stavidla. 

Zároveň je Kubík bystřejší, vnímavější, mám intenzivní pocit, že mi rozumí mnohem víc, než dřív. Je to těžko popsatelné, ale je to tam. Tak třeba ve čtvrtek jsme navštívili novou paní logopedku. Byl v novém prostředí, u nového odborníka. Byl tam poprvé. A ten nový člověk po něm zase chtěl nějakou práci. A Kuba, byť jeho odpor byl zřejmý, přece pracoval. Zákaz hrát si s určitými věcmi v pracovně respektoval. Paní logopedce si řekl o pomoc, když ji potřeboval. Zkrátka obrovský výkon tam předvedl. 

Nebo. Že miluje čísla, víme. Jeho funkční komunikace už dosahuje takového rozměru, že když jsme mu pustili televizi, a jemu se nezdál vybraný program, tak si řekl o „nua nua“. Nula nula reprezentuje program číslo 100, kde je Minimax. Pamatuje si to a po včerejší opravě už říká „jena-nua-nua“. Úžasné.

Jeho sociální zdatnost taky pokročila. Dnes jsme byli na návštěvě u kamarádů, co mají dvě děti. Tentokrát jsme Kubíka nemuseli nijak instruovat. Prostě šel za kamarádem a řekl mu sám od sebe POJĎ. A šli. A hráli si. Vlastně jsme se mohli úplně klidně věnovat posezení s přáteli, protože děti si hrály SPOLU. Tady je určitě patrný vliv běžné školky, ale to, jak si to Kuba osvojil, je pro nás nečekaně rychlé. Hráli si a já je chtěla spolu vyfotit. Jaké překvapení přišlo, když se vzorně postavili, Kuba vzal Honzíka dospělácky kolem ramen a regulérně pózovali.

A tak jsem si vzpomněla na začátky naší práce s Kubou. A vyřčené přísliby toho, že se budeme radovat z každých, byť malých úspěchů. A my se opravdu radujeme. Protože náš malý autík začíná mít poměrně dost zdravých momentů, kdy se chová jako běžné dítko. Prohlíží si leták s hračkami a nad legem rozněžněle a radostně vydechuje „Jééééééééééééé...“. Hned potom nahodí oční kontakt, abychom pochopili, že „tole, tole a tole“, to všechno si přeje... A tak se těším, že letos budeme vyrábět dopis Ježíškovi. Že bude mít uši otevřené natolik, že si ten příběh poslechne a Ježíška poprvé skutečně prožije.