HALO!

Stal se ze mě profesionální povaleč. Nebylo to tak těžké. Po (docela dlouhé) sérii vánočních návštěv a se spuštěnou rýmečkou to v nastalých volných dnech přímo volalo po dece a čaji! A mám to štěstí, že Kubíkova skvělá vánoční forma zatím fantasticky drží. Neboli nenastávají krize a válení je tím pádem povoleno. 

Na to, že je chlapeček doma už přes dva týdny, zvládá ten trochu stereotypní režim velmi dobře. I přes občasnou zjevnou nudu působí nadmíru spokojeně a ani nemá potřebu chodit nějak ven. Je doma rád, rád se svýma novýma hračkama, rád s námi. Je to tak vidět! Tak si to užíváme! Dneska nás tahal na vláčkodráhu a my po něm chtěli nejdřív úklid autíček. Jenže autíček bylo vytahaných hodně. Chvilku se tam zřejmě o úklid pokoušel (zpátky v krabici jsem našla až tři auta!:-) a pak dorazil za námi do kuchyně, demonstrativně se opřel o stůl a skryl si oči v dlaních na znamení silného stesku:-) Když jsme se nad ním ustrnuli, prohlásil, že budem dělat hají. Máma, táta, Kuba. Tahal nás do ložnice. Pak začal ukazovat do obýváku a zvolal „kokoje!“ (= do pokoje), za tím následovalo „pejinu!“, tak jsme zas poslušně sebrali peřinu a jali se ležet v obýváku. Umístil nás podle svých představ, přikryl a neskutečně roztomile se začal samou spokojeností chichotat. Jinak se tomu ani říct nedá. 

Ovšem dnes to nebralo konce. Své dovednosti rozšířil o jednu další. Už bych svůj telefon neměla nechat jen tak povalovat poblíž, jelikož se s ním naučil telefonovat. Nejdřív tak „nasucho“ chodil po pokoji, dával si ho k uchu a opakoval „Hao! Hao!“ A tak jsem mu to, já bláhová, ukázala. Jak vytočit tátu (no ne že by to občas neuměl:-) A začala série vtipných telefonátů z jedné strany bytu na druhou. Vždycky říkal „Hao! Hao!“ A pak se rozhodl, že to ukončí, a suverénně povídá: „Hau.“ Neboli ČAU. My se tak nasmáli! Já už pak méně, když neustále chtěl volat znovu a znovu. 

A tak se dnes kocháme a rozněžňujeme a strašně moc si uvědomujeme, jak je Kuba dlouhou dobu hodný. A že se toho za poslední dobu hodně naučil. Zase už pracujeme na logopedii, zkouší spoustu nových slov, zpívá jako o život a v těch zpěvech je stále více textu. Má samozřejmě pamatováka, ale s výslovností je na štíru. Ale jak to tak bývá, opakování je skutečně (a zejména u těchto dětí) matka moudrosti a jak tak jedem ty písničky pořád a dokola, Kuba začíná hezky dosazovat slova. A konečně, začíná místo máma a táta zkoušet i maminka a tatínek. Zatímco tatínek mu docela jde, ze mě se stala MAKINA:-) Jemu přeskakujou písmenka, ale makina naprosto překypuje štěstím. Připravil nám opravdu krásné svátky!

VÁNOČNÍ ZÁZRAK

Už dlouhou dobu jsem nepocítila tak intenzivní štěstí. Protože ten největší vánoční dárek mi dal náš chlapeček. Protože jsem díky němu zažila vysněné Vánoce. Klidné, rodinné, láskyplné a plné radosti. Léta jsem po nich toužila.

Poprvé v životě jsem koledy hrála na klavír a zpívala. Poprvé jsem si je notovala i se synem.  Večeře se vydařila. Dárky udělaly radost. Chlapeček je vzorně rozdával podle fotek na balíčcích. Poprvé jsem pocítila opravdovou harmonii a vděčnost. Za to, jak skvělou rodinu mám.

Kubík, ten...prostě dal ze sebe všechno. Nemohl být hodnější, trpělivější, prostě byl skvělý...děkuju. Jsem na něj opravdu pyšná.

DĚKUJU JEŽÍŠKU!!!

KLÍČOVÁ SLOVA

V předvečer Vánoc je potřeba dát něco veselého. Naše dítě momentálně běhá po chodbě tam a zpátky, jelikož je po víc než týdnu nemoci nevyběhané, sousedi asi trpí a já se snažím zúžit svou pozornost na psaní. To je teda úkol. 

Ale mám radost. Kuba na mě teda telepaticky napojený není, ale jako by četl poslední článek. O den později se prostě zklidnil a kromě občasného běhání je z něj zase andílek. A to je co říct, vzhledem ke skutečnosti, že se už druhý den budí s jedním nebo druhým okem totálně ztěžklým a slepeným hnisem ze zánětu spojivek. 

Naučil se několik klíčových slov, která teď u nás doslova frčí. A je to fakt komické. A myslím, že to sem určitě patří. Každý den hned ráno nebo po návratu odkudkoliv diktátorsky zahlásí U-ÍKU. Tedy SVÍČKU. Neboli mámo zapal všechny svícny. Začalo to s adventním a nebere to konce. A že si to chlapeček všechno zkontroluje, jestli jsem ho neošulila a zapálila opravdu všechny.

Druhé klíčové slovo je PÍ-I-KY. Tedy písničky. Tedy jedno ze dvou asi milionkrát přehraných cédéček. Dnes poprvé milostivě upustil od relaxační hudby a nastolil znovu období výběru vánočních skladeb. A tak jedeme v Last Christmas, Silent Night a So This Is Christmas a mnoha dalších. A Kuba zpívá a foneticky přepisuje do své turečtiny a zní to podobně, jako když jsme byli malí, cizí jazyky neznali, ale potřebovali si zpívat taky...:-)

Za další zásadní kousek je potřeba označit DÁEK. Nepletete se – je to skutečně slovo DÁREK. Asi tři zážitky, kdy mu někdo něco přinesl jako DÁREK, v něm ukotvily princip, že kdo přichází, tak mu prostě něco nese. Vrací-li se mu tedy táta nebo máma z práce, nevolá se AHOOOJ, ale DÁÁÁÉÉÉÉK!!! Tak zítra se mu to konečně naplní:-)

A nejlepší nakonec. AUUU. Opravdu, teprve teď objevil citoslovce bolesti a hojně ho používá. Jako správné dítě se občas někdy ťukne, praští, kopne. A hned to hlásí. AUUUU!!! Ale dnes to nabralo nové, řekněme emotivně-empatické dimenze. Hráli jsme si s elektronickou stavebnicí a každou chvíli mě letící vrtulka (pozor, uvedená do pohybu NÁMI sestrojeným obvodem:-) ťukla do kolene, jak letěla vždycky stejným směrem. A Kubík sám od sebe říká AUUU a hladí mi koleno…. a mrká na mě tím svým opuchlým očkem…

Ne, není proč být smutná. Naopak, dějí se magické věci. A já už teď hořím nedočkavostí, co se vlastně bude dít zítra.