Člověk by se neměl na nic těšit a
s ničím dopředu počítat. Malovat si, co bude. Protože ono to pak naprosto
zákonitě nepřichází. Před časem jsem si malovala, jak s Kubou píšeme dopis
Ježíškovi, jak jeho pokroky vlastně nabarví všechno narůžovo, a my prožijeme
pravé pohádkové Vánoce. Jenže – Kubík je už přes týden doma s virózou. A
jak už to tak bývá, nemoc zapříčinila propad dovedností a posílení autistických
projevů. Opět se u nás doma ječí a vzteká, opět jsou zavřené uši, tříská se
dveřma (Kuba, ne my!!:-) a my jsme večer zpravidla psychicky zbídačení. Volno
nevolno.
Už mě to začalo dostávat.
Rozumějte, i když to víte, že to je jen období, i když to už tisíckrát
nažijete. Nechcete tomu zase čelit, chcete své dítě v té krásné
skorozdravé kondici, na kterou se tak rychle zvyká! Došlo mi ale, že svátky
letos možná opět budou doslova ŠÍLENÉ, že to nebude žádná pohádka na téma
šťastné dítě a rozněžnělí rodičové. Iluze se nekoná. Ostatně můj muž má pravdu,
když říká „Kdo nechce ztrácet iluze, ať
si je nedělá.“ A když mi to došlo, tak mě to opět uvrhlo do totálních
smutků a marnosti; jako by mi někdo hodil hračky do kanálu.
Dnes se mi ani mluvit nechtělo. A
přesto dnes jsem se z té nejhorší hrůzy smutku vyhrabala. Uvědomila jsem
si docela jednoduchou věc. Budou Vánoce, budeme všichni společně doma, zdraví a
spolu a už to je hezké. Stačilo si projít nervama s Kubovou nemocí. To je
totiž příběh… Předminulý pátek absolvoval očkování. Do druhého dne lehnul s horečkama
a my to přisuzovali reakci. Jenže horečky neklesaly – po pondělním vyšetření z toho
byla viróza. Ve středu byl konečně bez horeček, ale zase začaly noční běsy –
křik ze spaní až do morku kostí… Netušili jsme, jestli ho něco bolí nebo se mu
něco zdálo. Dvě noci byl naprosto psychotické a plné křiku. Proto opět ve
čtvrtek lékař. Nic nenašel a doporučil Nurofen na noc. Běsy naštěstí poměrně
rychle ustaly. I bez Nurofenu. Jupí! Radovali jsme se, dokud se mu přes víkend
nevyrazily a nerozlezly po bradě divné pupínky. A ne a ne se zahojit. A tak
dnes opět lékař, který to zhodnotil jako afty a dostali jsme mast. Jupí. Tak už
jsme jásali, že je to dobrý. Do dvou hodin mu doma ale zčervenalo oko. Zánět
spojivek zřejmě. A tak nás čeká zítra zřejmě oční, i když po výplachu mými
kapkami to vypadalo lépe. A po takovém týdnu si člověk řekne, že vážně JE
nejdůležitější zdraví.
A já jsem na tohle myslela. A
ještě na to, že Kubu máme rádi takového, jaký je. Jako autíka. Jako velmi
speciální dítě. A ty iluze o dokonalých Vánocích musím zahodit a žít to všechno
tak, jak dokážeme. I když to bude i s tím křikem. Nesmím si nechat vzít tu
radost, ale užít si to všechno, jako by to pohádkové bylo. A možná opravdu bude
alespoň ze začátku stačit, že nespěcháme do žádné ambulance.
Ostatně, kdo by nemiloval tohleto
dítko…. Dnes k doktorovi urputně nechtěl. Když říkám, že byla bojovka
dostat ho vůbec do auta, natož do čekárny a ordinace, tak nelžu. Ale v ordinaci
se zas předvedl tak, že byste mu prostě dali pusu. Sedl si mi na klín, naráz
přestal křičet odporem a vzal doktorovi špachtli. Použitou. A doktor mu říká,
že mu dá čistou. Dal mu čistou. A Kuba ji vzal a začal si ji dávat do pusy na
jasné znamení „Tak už mi tam strč tu
špachtli, poslechni mě, ať už můžem vypadnout.“ A tak doktor kouknul se
špachtlí do pusy, poslechnul ho, předepsal tu mast a my vypadli. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat