ZAMYŠLENÍ

Zanedbávám blog! Zanedbávám klavír! Dostala jsem se do víru adventních příprav a i když věci pečlivě plánuju a chystám, přerůstá mi jejich množství přes hlavu. Odsouvání obojího mě štve. Ale prostě někdy to nejde… Má unavená psychika se s každodenním koloběhem a problémy srovnává tak, že je ještě více unavená. Možná když bych aspoň obden vyslovila nevyslovené tady na blogu, bylo by to snazší… anebo bych možná leckoho svými vzestupy a pády nudila, co já vím. Ale dnes, dnes to polevuje. Začaly mi vánoční prázdniny a má zbídačená dušička cítí, že dostane aspoň trošku toho prostoru na odpočinek. Myšlenky na babiččinu nedávnou smrt, na chod rodiny vůbec, na strach o nemocného tátu, na Kubovu divnou virózu a pětidenní horečky....ty všechny teď už trochu odplouvají a zdálky volají ODPOČÍVEJ! NABÍREJ ENERGII!

Venku prší, syn konečně klidně odfukuje v postýlce, a já si dovoluju pustit svou relaxační hudbu. Tedy ne, že by komukoliv vadila, naopak. Kubíkovi se líbí tak moc, že jakmile ji jednou pustím, už ji vyžaduje pořád dokola. Pečlivě sleduje dobíhání poslední skladby a při první možné vteřině mačká play. Jenže to pak po pár dnech z toho šedivíme já i můj muž a tklivá něžná oblíbená hudba se rázem mění v otravu číslo jedna. A tak si ji právě pouštím tajně:-) Je to legrační. Kubova ryze auti mánie leze na nervy, ale zas vím, že má rád hudbu. A to mě těší. Stejně jako jeho občasné brnkání na piano.

Hudba navozuje příjemné pocity a ze mě odpadá určitá tíha. Učím se teď ukončovat tvary. Co to znamená? Před spaním (nebo kdykoliv jindy) vám v hlavě může hučet tisíce úkolů a vy šílíte z vědomí, že jejich seznam je nekonečný a zdaleka ne splněný. A ten stres si ukládáme a živíme pořád dokola. Přitom stačí uzavřít tvar. Říct si – tohle budu řešit zítra. Pozítří. Za týden či měsíc. Stanovit si termín a dodržet ho. Už při stanovení jaksi uzavíráte danou věc a dál vás netrápí, protože víte, že řešení přijde – a víte i kdy. A dnes jsem leccos stihla dokončit i v práci a leccos vhodně odložit – uzavřít. Domů jsem šla s pocitem vnitřního klidu. Neuvěřitelně to zabírá, zkuste to!

Čeká mě ještě pár tradičních předvánočních úkolů. Nevadí mi, patří ke svátkům. Cukroví, balení dárků, poslední nákup, vytvoření PFka.... Mám z toho radost a nestresuje mě to. Možná někdy unavuje, ale nestresuje. Jediné, do čeho se mi nechce, je mezi lidi. Včera jsem měla pár pochůzek a nestačila jsem se divit, kolik neuvěřitelně protivných a ubručených lidí jsem potkala. Byla jsem totálně znechucená. Protivní lidé, protivná obsluha tu v lékárně, tu v obchodě. Všichni jsou tak napružení! Prskají svou napruženost všude kolem s pocitem, že toho mají moc, tak si to přece můžou dovolit. Mají na to nárok! A pak jdou na ten jarmark na náměstí, na punč nebo svařák, protože vlastně je ten advent, máme se rádi a tváříme se, že je všechno pohádkové. Možná lidem křivdím, ale stejně jsem z toho smutná. Proč poslední dobou Vánoce připomínají ze všeho nejvíc uhoněnost, závody v přejídání, pití, darování peněz nebo poukázek (no já přece nevím, co ti mám koupit a přece nebudu utrácet za blbosti)? Máme toho opravdu tolik, že musíme jen vrčet?

Já nejsem královna vytížených, i když toho mám toho setsakramentsky hodně. Tři velké oblasti. Práce, kterou se snažím dělat dobře. Domácnost, která pořád něco vyžaduje. Nadměrně složitá výchova autisty. Tohle všechno den co den. Ne jen v prosinci. A taky nevrčím. A tak se asi musím pochválit. A odměnit se trochou zkoušení na piano:-)

Toliko mé dnešní utříbené neutříbené zamyšlení. Ale jsem zpátky. A pokusím se alespoň o zdánlivou pravidelnost příspěvků. Věřím, že bude o čem psát.  Na letošní Štědrou noc vychází totiž úplněk. A protože autisté jsou právem nazýváni „dětmi úplňku“, čekají nás jistě samé zajímavosti:-)