OVERLOAD

I výkonné systémy se můžou zhroutit z přetížení. Považuju se za výkonnou jednotku, někdy dokonce za nadměrně výkonnou. Ale cítím se těžce přetížená a nevím, nevím, jak dlouho to vydržím. Mám pocit, že se před našimi dveřmi vytvořila fronta lidí, kteří něco očekávají. Jako by se všichni domluvili.

Tak tam ta fronta je a přibývá. Stále se od nás něco očekává. Jenže my jsme rádi, že vůbec jsme, a dál než za horizont dnešního dne se až na výjimky nezvládáme dívat.

Lidé milí, nechte nás nadechnout! Protože jinak ten systém už úplně spadne.

TYP DOMÁCÍ

Stal se ze mě tzv. typ domácí. Miluju náš domov, cítím se v něm dobře a v bezpečí. Ráda v něm odpočívám, trávím tu trošičku volného času, který si občas ukradnu, a mezi nejlepší chvíle dne patří večer v dětském pokoji. Chvilka, kdy synkovi zazpívám oblíbenou Mravenčí ukolébavku a on se odporoučí do říše snů. Slyším ho spokojeně oddechovat a v pokoji je úžasný mír a klid. Dávno bych to nevyměnila za žádné večírky nebo cestování po světě. Jsem už zkrátka typ domácí a díky občasným únikům ven, které jsou samozřejmě potřebné, svůj domov vítám pokaždé ráda a hrozně ráda se do něj vracím.

Jsou v něm fantastické prvky. Třeba velká kuchyň s ohromným pracovním místem, kde ráda vařím a zároveň komunikuju, protože je to kuchyňský kout v obýváku. Nebo knihovna, ve které je spousta oblíbených a s radostí zakoupených knížek. Nebo obří lenoška, na kterou se bohužel až tak často nedostanu. 

Domov je místo, ale především lidé. Ti moji „lidé“ mi dělají opravdu hezký domov. A právě tady jsem se naučila radovat z maličkostí, tady jsem byla svědkem řady pokroků u Kuby, tady jsem zažila nejvíc. Přes všechny starosti, minulé i současné, je mi právě teď hrozně dobře. Kubík naprosto v souladu se svým nepopiratelným šestým smyslem zřejmě vycítil, že rodiče toho mají za poslední týden víc než dost a přestal se hádat. Přestal dupat vzteky, přestal šílet. Má sice stále zavřené uši, ale jinak nás zahlcuje láskou a emocemi. Zase trošku víc mluví a zase si se mnou zpívá. Odpoledne ve školce už není laxní, ale radostně mě vítá. Jeho pozitivní ladění je nakažlivé a velmi povzbudivé. Zas nám dává čas se nadechnout. 

Mít DOMA je prostě pro mě jednou z nejdůležitějších věcí. Být DOMA taktéž. A můžu vypadat, že je ze mě někdo děsně nudný. Že řeším jen syna a autismus. A nechodím do hospody. Nejsem na facebooku. A nemám šatník ani podle předloňské módy. A vím, že jsou lidé, kteří to nechápou. A jako nudnou mě vidí. 

Je mi to jedno. Přestala jsem obhajovat svůj život před lidmi, kteří trpí nedostatkem empatie. Užívám si ho. S hrnkem zázvorového čaje, u psaní blogu, na svém místě u stolu, prostě DOMA.

OSOBNÍ

Dnes to bude velmi osobní. 

Mohla bych psát o tom, jak tragicky pokračují synovy logopedické lekce, a že jsme si dnes definitivně potvrdili, že tudy cesta nevede, ale nebudu. Dnes to bude o jiném. O tom, co mi zaměstnává hlavu a dny dělá hořkosladkými.

Poslední týden nebo dva kolem mě putuje téma, které mám uzavřené. Téma dalšího dítěte. K rozhodování zda ano či ne jsme s mužem přicházeli pomalu a pozvolna zhruba rok. A v tuto chvíli je to už rok, co je to za námi, co jsem to obrečela a přijala to jako definitivní. Jsou příliš velká rizika. Prostě příliš velká. A já nemám sílu ta rizika unést. Přes všechny své touhy po dvou dětech. Přes všechny touhy mít i zdravé dítě.

Výbavu po Kubovi jsme půjčili, a pak zase dalšímu miminku. Bylo velmi bolestné ji při přebírání balit a vidět v těch dupačkách našeho syna v dobách, kdy jsme ještě nic nevěděli. Jsem ráda, že je z domu. Prostě to je moc bolavé. 

A před dvěma týdny jsme jeli na genetiku. Nabídli nám speciální testy, které by se daly provést u Kuby a pak i u dalšího miminka, ještě v bříšku. Testy by přítomnost autismu odhalily na 80%. Tahle nabídka mne zviklala, ale jen na pár minut.....a zase to odplulo. Své rozhodnutí bych neměnila a jsem s ním ztotožněná.

A přesto jsem dnes, po tom roce, byla v koncích. Kolegové se přišli ukázat s miminkem. Moc jim to přeju a mám z nich radost. Dnes jsem je viděla kousek od svého pracoviště a chtěla je jít pozdravit. Ale najednou jsem se přistihla, jak dělám ještě to, a ještě tamto, a vlastně to všechno posouvám a bojím se tam jít. Jako když věci minulých týdnů (a nebylo to jen o návštěvě genetiky, téma se vyrojilo na více frontách) oživily bolest. 

A pak jsem šla. A vevnitř jsem zápasila a do očí se mi tlačily slzy vlastního smutku a lítosti. Bylo mi to líto, ale přesto jsem cítila, že už to je vážně pryč. Člověk si lže do kapsy a začne si tak trochu říkat, že už by se mu vlastně moc nechtělo do toho „vypiplávání“, do vší té práce a starosti s miminkem… a pak vidí to malé a zjistí, že to je blbost. Že by se chtělo. Že to je krásná starost. 

Tohle rozhodnutí bylo jednoznačně nejtěžší v mém životě. Jsem si jistá, že bylo správné. Teď se z toho musím jen otřepat a zas jít dál.

Na světě se dějou horší věci.