Stal se ze mě tzv. typ domácí. Miluju náš domov, cítím se v něm
dobře a v bezpečí. Ráda v něm odpočívám, trávím tu trošičku volného
času, který si občas ukradnu, a mezi nejlepší chvíle dne patří večer v dětském
pokoji. Chvilka, kdy synkovi zazpívám oblíbenou Mravenčí ukolébavku a on se
odporoučí do říše snů. Slyším ho spokojeně oddechovat a v pokoji je úžasný
mír a klid. Dávno bych to nevyměnila za žádné večírky nebo cestování po světě.
Jsem už zkrátka typ domácí a díky občasným únikům ven, které jsou samozřejmě
potřebné, svůj domov vítám pokaždé ráda a hrozně ráda se do něj vracím.
Jsou v něm fantastické prvky. Třeba velká kuchyň s ohromným
pracovním místem, kde ráda vařím a zároveň komunikuju, protože je to kuchyňský
kout v obýváku. Nebo knihovna, ve které je spousta oblíbených a s radostí
zakoupených knížek. Nebo obří lenoška, na kterou se bohužel až tak často
nedostanu.
Domov je místo, ale především lidé. Ti moji „lidé“ mi dělají
opravdu hezký domov. A právě tady jsem se naučila radovat z maličkostí,
tady jsem byla svědkem řady pokroků u Kuby, tady jsem zažila nejvíc. Přes
všechny starosti, minulé i současné, je mi právě teď hrozně dobře. Kubík
naprosto v souladu se svým nepopiratelným šestým smyslem zřejmě vycítil,
že rodiče toho mají za poslední týden víc než dost a přestal se hádat. Přestal
dupat vzteky, přestal šílet. Má sice stále zavřené uši, ale jinak nás zahlcuje
láskou a emocemi. Zase trošku víc mluví a zase si se mnou zpívá. Odpoledne ve
školce už není laxní, ale radostně mě vítá. Jeho pozitivní ladění je nakažlivé
a velmi povzbudivé. Zas nám dává čas se nadechnout.
Mít DOMA je prostě pro mě jednou z nejdůležitějších věcí.
Být DOMA taktéž. A můžu vypadat, že je ze mě někdo děsně nudný. Že řeším jen
syna a autismus. A nechodím do hospody. Nejsem na facebooku. A nemám šatník ani
podle předloňské módy. A vím, že jsou lidé, kteří to nechápou. A jako nudnou mě
vidí.
Je mi to jedno. Přestala jsem obhajovat svůj život před
lidmi, kteří trpí nedostatkem empatie. Užívám si ho. S hrnkem zázvorového
čaje, u psaní blogu, na svém místě u stolu, prostě DOMA.
Žádné komentáře:
Okomentovat