Dnes to bude velmi osobní.
Mohla bych psát o tom, jak tragicky pokračují synovy
logopedické lekce, a že jsme si dnes definitivně potvrdili, že tudy cesta
nevede, ale nebudu. Dnes to bude o jiném. O tom, co mi zaměstnává hlavu a dny
dělá hořkosladkými.
Poslední týden nebo dva kolem mě putuje téma, které mám
uzavřené. Téma dalšího dítěte. K rozhodování zda ano či ne jsme s mužem
přicházeli pomalu a pozvolna zhruba rok. A v tuto chvíli je to už rok, co
je to za námi, co jsem to obrečela a přijala to jako definitivní. Jsou příliš
velká rizika. Prostě příliš velká. A já nemám sílu ta rizika unést. Přes
všechny své touhy po dvou dětech. Přes všechny touhy mít i zdravé dítě.
Výbavu po Kubovi jsme půjčili, a pak zase dalšímu miminku.
Bylo velmi bolestné ji při přebírání balit a vidět v těch dupačkách našeho
syna v dobách, kdy jsme ještě nic nevěděli. Jsem ráda, že je z domu.
Prostě to je moc bolavé.
A před dvěma týdny jsme jeli na genetiku. Nabídli nám
speciální testy, které by se daly provést u Kuby a pak i u dalšího miminka,
ještě v bříšku. Testy by přítomnost autismu odhalily na 80%. Tahle nabídka
mne zviklala, ale jen na pár minut.....a zase to odplulo. Své rozhodnutí bych
neměnila a jsem s ním ztotožněná.
A přesto jsem dnes, po tom roce, byla v koncích.
Kolegové se přišli ukázat s miminkem. Moc jim to přeju a mám z nich radost.
Dnes jsem je viděla kousek od svého pracoviště a chtěla je jít pozdravit. Ale
najednou jsem se přistihla, jak dělám ještě to, a ještě tamto, a vlastně to
všechno posouvám a bojím se tam jít. Jako když věci minulých týdnů (a nebylo to
jen o návštěvě genetiky, téma se vyrojilo na více frontách) oživily bolest.
A pak jsem šla. A vevnitř jsem zápasila a do očí se mi
tlačily slzy vlastního smutku a lítosti. Bylo mi to líto, ale přesto jsem
cítila, že už to je vážně pryč. Člověk si lže do kapsy a začne si tak trochu
říkat, že už by se mu vlastně moc nechtělo do toho „vypiplávání“, do vší té
práce a starosti s miminkem… a pak vidí to malé a zjistí, že to je blbost.
Že by se chtělo. Že to je krásná starost.
Tohle rozhodnutí bylo jednoznačně nejtěžší v mém životě.
Jsem si jistá, že bylo správné. Teď se z toho musím jen otřepat a zas jít
dál.
Na světě se dějou horší věci.
Žádné komentáře:
Okomentovat