Vrátili jsme se z dovolené a život se zase rozběhnul v pracovním
tempu. Člověk ani nestačí vstřebat
všechny dojmy z cest a už se ocitá v kolotoči denních starostí a
úkolů v práci.
Myslela jsem si, že to sem pěkně všechno hodím. Co bylo,
jaké to bylo, kdy jsme byli nahoře, kdy dole, co všechno jsme museli řešit. Ale
pak… pak jsem to přehodnotila. Protože když jsem naše zážitky z Brna vyprávěla
známým, zjistila jsem, že byla vlastně docela dost legrace. Že byl důvod se
hodně smát. A tak nebudu kňourat nad uplynulými dovolenkovými afekty a ostudami
a podělím se s vámi o to, čím nás náš syn prostě úplně rozložil:-) V dobrém!
Strávit dovolenou v Brně pro někoho nemusí být představa
snů. Pro Kubu ano = pro nás dvojnásob. V Brně totiž jezdí TRAMVAJE! A tak
bez přehánění řeknu, že takových 70% toho týdne jsme strávili v tramvaji:-)
Zpočátku nebylo jednoduché kdekoliv vystoupit, tramvaj opustit. Ale když jsme
druhý den divoce bloudili při hledání jakéhosi cíle, Kubík byl donucen
pochopit, že přestupovat se musí, a že bude „dachí taa-vaj“ (= další tramvaj). A hned od druhého dne recitoval: „Dachí hatávka muchitá. Pochím poho! Hatávka
hehí v dopaí hoooe to!“ Překlad
pro slabší lingvisty:-):
„Další zastávka
Husitská. Prosím pozor! Zastávka leží v dopravní zóně sto!“
S obměnou názvů zastávek jsme vydrželi recitovat i do
pár dní po návratu. Není možná třeba dodávat, že trasu znal jako své boty. Tedy
nazpaměť. V tramvaji měl pěkně po autisticku své pevné místo. Vždy v prvním
voze, vždy konkrétní sedadlo. Své rysy nezapřel:-) a nutil nás dobíhat tramvaj,
do které jsme sice mohli pohodlně nastoupit vzadu, jenže vzadu to NENÍ první
vůz!!:-)
Jako milující rodiče jsme přirozeně podlehli i jeho touhám
vydat se na hon za tramvají – hračkou. A tak má doma tramvaje, občas houká a
hlásí zastávky a já včera při cestě do Ostravy jen trnula, že bude chtít opět
projezdit den. Díkybohu za déšť, snad ten pomohl, nebo že to nebylo Brno,
nevím, ale ušetřil nás a stačilo mu auto:-)
V hotelu byly dva výtahy. Z nějakého důvodu si
oblíbil menší klaustrofobický, který ovšem při průjezdu patry pípal. Zatímco já
si připadala, že odtikává bomba, on radostně naslouchal a v cílové stanici
unisono s výtahem hlásil „hete poai“
(= šesté podlaží). Vtipné bylo, když si pak po návratu hrál s písmenky a
čísly, bezpečně vyskládal nejen naši SPZ, ale i číslo pokoje 606:-)
V hotelu se vůbec stal suverénem. Krom scén u jídla,
které zpestřovaly snídani nejen nám, ale mnoha jiným Čechům i cizincům,
projevil svůj temperament v hracím koutku hotelu. S jakýmisi seveřany
výskal a jásal a blbnul a bylo to milé. Pak dorazila jakási britská princezna a
ta už s ním jeho chuť po kamarádství nesdílela. Zatahal ji za šaty, smál
se na ni tak zblízka, až utekla, a ve finále se praštil do topení a dětský
koutek tak jaksi ztratil na oblibě. Ale hlavně nás naprosto dorazil, když třetí
den nakráčel po celodenním tramvajování na recepci a hlásil: „Dýden! Pochím kíche!“ (a určitě chápete,
že si svým tureckým přízvukem říkal o klíče).
Zmínila jsem scény u jídla, ale popisovat je určitě nebudu.
Spíš popíšu, jak chlapeček chytře a obratně vybruslil ze situace, kdy nechtěl
jíst. Jednoho dne jsme si ve městě řekli, že by bylo načase se tak nějak
normálně v klidu najíst. Měli jsme štěstí – Kuba se nadchnul pro lidi, co
hráli na ulici na housle a bůhvíco ještě. Naše štěstí bylo, že naproti
muzikantům byla restaurace. Pohledem jsme přejeli tabuli s nabídkou obědů
a naznali jsme, že carbonara to jistí. Odvážně jsme se usadili, objednali si a
čekali. Jenže! Oni přinesli carbonara s hromádkou čehosi zeleného a sýra
nahoře. A to přece v carbonara NEBÝVÁ.(!!!) Kuba oběd rezolutně odmítnul a
nám začal odtikávat čas, jelikož bez jídla nám chlapec nikde dlouho nevydrží.
Houslista nehouslista. Když jsme do sebe naházeli naše porce, číšníkovi, který
talíře bral, jsme přirozeně řekli díky. A tady přišel moment pro Kubu. Jak
mistrně využil situace a něco nového se bleskurychle přiučil…. Nenechal číšníka
utéct, vrhnul na něj sladký úsměv a pomalu ale jistě mu sunul svůj talíř se
slovem „Deeekui!“ A kdo Kubu zná a
ví, jak sladce jeho děkuji zní, se teď možná opravdu baví...
Závěr dovolené jsme vyšperkovali ještě i projížďkou vlakem.
Opravdovým vlakem, jejichž slepené papírové modely doma oprašujeme a hýčkáme takřka
jako křišťál a které s námi nutně, ale opravdu nutně MUSELY i do Brna.
Když jsme přibíhali k nádraží (jak jinak než natěsno), chlapeček uviděl
logo a jeho hlásek naprosto extaticky vypískl Cheke daaa-y!! (= České dráhy).
Je to potřeba si říct. Byla to sranda a bylo to fajn. A
všechno ostatní odvane čas:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat